Začala nám zimní olympiáda, pozornost diváctva se tak ve velkém přesouvá od filmů a seriálů ke sportovním kláním. Mezi novináři tím pádem budou mít největší slovo odborníci na jednotlivé disciplíny. Pojďme se ale z pohledu tvůrčího zpracování a diváckého zážitku podívat na úvodní ceremoniál, který na začátku víkendu oficiálně celý ten mumraj odstartoval.
Hodiny mašírování do telky nepatří
Nalijme si čistého italského vína. Co to sakra bylo? V archivu ČT má celé zahájení her 3 hodiny a 32 minut. Z toho asi polovinu času zabírá nástup výprav jednotlivých zemí! Skoro dvě hodiny jsme mohli sledovat, jak lidi chodí. Ano, chápu, že jde o nějaké projevení úcty ke sportovcům a celá tahle záležitost má hodnotu především pro ně. Z diváckého hlediska ale naprostý nonsens. Na rozdíl od diváků přímo v Itálii jsme v televizi dostali alespoň komentář s příležitostnými perličkami, ale pořád jsou to skoro dvě hodiny těkavých záběrů na mávající anonymní postavičky.
Místy je hezké vidět radost lidí, kteří po velkém úsilí mohou oslavovat s publikem jeden ze svých kariérních vrcholů. Když na zasněženou cestu nastoupí jediný zástupce nějaké tropické ostrovní zemičky, jen těžko se bráním rozněžněnému okouzlení, jakkoliv to zavání kolonizátorským paternalismem a infantilizací. Ale těch opravdu vyčnívajících momentů je nakonec celkem málo a většina divácky vděčných pohledů se rychle začíná opakovat. Tahle pasáž přenosu se tak rychle smrskne na čekání na podobu jednotlivých oděvních kolekcí, které si pro olympiádu národní výpravy připravily.
České outfity
Jen tak na okraj, pokud se komukoliv nelíbila kolekce české výpravy, porovnejte si ji se zbytkem. Můžeme diskutovat o tom, zda se podařilo úplně reprezentovat české barvy, ale neoddiskutovatelně jde o výraznou, zapamatovatelnou kolekci, která se nebála zariskovat a nabídnout něco osobitého. Navíc za použití pletené textury, čapky s bambulí či palčáků na šňůrce, takže i elementy nostalgie a tradice zastoupeny jsou. Řada ostatních výprav nastoupila zkrátka v tuctových péřovkách, jaké koupíte někde ve sportovním obchodě pod sjezdovkou. Nemluvě o tom, že český svetr jde bez problému dál nosit, zatímco pár výprav narvalo své sportovce do něčeho tak odporně umělohmotného, že to hned po olympiádě nejspíš skončí v popelnici. Český návrh se pokusil o autorský přístup, ne o uspokojení staromilských mas, a i velké světové magazíny ocenily české oblečení jako jedno z vůbec nejlepších.
Jak „opravit“ ceremoniál
Takže co s tím? Osobně jsem v tomhle směru bezcitný nelida, co by neváhal s nástupem sportovců udělat krátký proces. Prezentace oblečení dává vzpomenout na červené koberce velkých kulturních ceremoniálů. Ty nejsou hlavním bodem programu. Je to bonus na úvod, pozvolné naladění na ústřední událost, které se vysílá odděleně, v dřívějším (méně atraktivním) čase, zdarma, pokud je hlavní program určený pro placenou platformu. Jestli zahájení her začíná v osm, tak ať má jen dvě hodiny, zůstane v něm jen stěžejní program a nástup sportovců probíhá někde v předstihu na streamu. Zaplácnout dvě hodiny hlavního vysílacího času komentovaným chozením je prostě úlet. Jednotlivé země si pak mohou z nástupu vystřihnout svou výpravu a nějaký výběr těch nejpikantnějších momentů.
Je mi jasné, že spousta sportovních fanoušků si už teď myslí, že jsem se úplně zbláznil, tak pojďme té radikálnosti trochu ubrat. Zní nepravděpodobně, že by se nástupy odsunuly stranou. Ale to neznamená, že by se neměly hledat cesty, jak tuhle část ceremoniálu zatraktivnit. Možný směr ukázala letní Paříž před dvěma lety, kde se záběry na výpravy a kulturní vložky střídaly, takže nehrozilo, že nekonečné hemžení „mávajících vlajek“ začne splývat v jednotvárnou nudu. Navíc se skvěle podařilo využít kulisy Paříže. V Itálii se nastupovalo na milánském stadionu na generických lokacích v Cortině, Livignu a Predazzu. Kdyby se podobně jako v Paříži využily kulisy krásné milánské architektury nebo zasněžené přírody horských středisek (ideálně za denního světla), hned by ta podívaná byla o něčem jiném.
Jakmile má přednost umění, tak to jde
Ale pojďme pryč od hluchého prostředka. Úvod a závěr ceremoniálu, to byla jiná pohádka. Jestli chyběla italská kultura při nástupu, do úvodního čísla byla zakomponovaná hojně. Pořadatelé připravili velkolepé vystoupení plné tanečníků a hudby, které připomínalo italské výtvarné umělce, skladatele, místní architekturu či gastronomii. Vystoupení bylo koncepčně nápadité, choreograficky promyšlené a precizně provedené ze strany tanečníků. Celá obří hra tvarů z lidských těl, pohybů a světel navíc byla smysluplně koncipovaná jako velkoplošná podívaná, co plně využívá obřího stadionu, namísto toho, aby lidé v publiku jen sledovali detaily někde na obrazovkách.
Nástup sportovců v prostředku nedává smysl už jen proto, že si úvodní vystoupení v zákulisí vlastně ani nemohli užít, maximálně tak na mobilu. Přímo na stadionu spolu s námi sledovali potom už jen to závěrečné, které bylo oproti úvodu slabší. Jako chybu vnímám rozhodnutí sáhnout v části programu po menším měřítku. Zatímco „cirkusová spartakiáda“ do obří arény perfektně sedí, kabaretní číslo s komičkou Sabrinou Impacciatore (Bílý lotos) bylo točené celé na close-up a v kontextu obřího prostoru vyznívá jako nedostatek fantazie organizátorů, kteří za sedm let příprav nedokázali vymyslet nic, co by k měřítku scény víc sedělo.
Vyloženě nudné jsou pak v téhle části programu proslovy olympijských pohlavárů, které se tak akorát opájely vlastní škrobeností. Ve světě, kde je sport hlavně o penězích, loga sponzorů koukají na každém kroku a sportwashing už se ani nezastírá, působí všechny ty řeči o vznešené olympijské myšlence vlastně až neupřímně. Pokud člověk toužil po společenském přesahu, tak vyloženě ryzí byl naopak spontánní moment, kdy návštěvníci (nejspíš převážně Evropané) s gustem vybučeli amerického viceprezidenta J.D. Vance.
Naštěstí měl závěr krom prázdných gest i své světlé body. Andrea Bocelli parádně vyšvihl árii Nessun Dorma, Charlize Theron jako mírová ambasadorka strčila hravě do kapsy všechny řečnící pohlaváry a za tisíce slov vydala také secvičená pohybová sekvence, v níž performeři a performerky ze svých vířících těl skládali holubici míru. Bez řečí, srozumitelně pro celý svět a se skutečným emocionálním nábojem.
Takže olympiádo: Kašli na politiky, neboj se inovací, nepřeháněj to se sportovci (však budou mít stoprocentní pozornost několik týdnů), nech promlouvat umění a krom špičkového sportovního zážitku budeš schopná dodat i ten slavnostní.
Foto: © IOC/Quinton Meyer
