Článek může obsahovat spoilery pro film Avatar: Oheň a popel!
Rozmohl se nám tu takový nešvar. Avatar: Oheň a popel (Avatar: Fire and Ash) dostává výrazně nižší známky než předchozí dva díly. Přesněji řečeno, nižší známky dostává od filmových kritiků, jak ukazují zápisy na nejrůznějších agregátorech. Hodnocení běžných diváků jsou stále vysoká a také v tržbách by trojka neměla za dvojkou zůstat nějak extrémně daleko, s ohledem na to, jak se vyvíjí celý filmový trh.
Nechci recenzentům sahat do svědomí a tvrdit, že jsou neupřímně negativní, jen aby byli zajímaví. Ani nesouzním s představou, že kritici jsou příliš velcí snobi, než aby vůbec dokázali ocenit poctivou „lidovku“. Zároveň jsem ale na rozpacích z toho, odkud se bere nemalé množství tvrzení, že napotřetí už to prostě není ono, že režisér James Cameron poprvé zaškobrtl, apod.
Drobné výhrady by se našly
K Ohni a popelu osobně mám dílčí výhrady. Myslím si, že zasadit finální rvačku do proudu energie, který vzduchem unáší poletující ostrůvky půdy, je autorsky líné. Celá scéna na mě působí jaksi „virtuálně“. Ačkoliv má zrovna Avatar špičkovou animaci, jakmile umístíte bitku do prázdného prostoru s pestrobarevným mlžným pozadím, je zle. Zajímavou kulisu nahrazují šedavé šutry poletující vzduchem, fyzika se nechová tak jako dosud a celé to připomíná závěry generických trikových velkofilmů, kde tvůrci už zjevně nevěděli, kudy kam.
Ano, v tomhle případě pořád skvěle funguje prostorová orientace, technické zpracování rozpačitého výtvarného záměru je na špičkové úrovni a děj scény v rámci vyprávění funguje přesně tak, jak fungovat má. Věřím ale, že by Cameron uměl vymyslet i nějaké hmatatelné prostředí, kde by díky překonání dopředu stanovených mantinelů bylo pojednání scény o to působivější.
Sáhodlouhé debaty lze vést o chování postav. Rasismus Neytiri vzhledem k okolnostem dává smysl, ale její vztek po čase začíná být trochu jednotvárný a přijetí Spidera je možná podané až zbytečně skokově. Jake Sully by také potřeboval jemnější drobnokresbu, pokud má víc fungovat jako problematický hrdina než jako překážka, kterou musejí jeho děti překonat na cestě k úspěchu. Ano, centrum pozornosti se na děti víc a víc přesouvá, pořád ale po nás film zjevně chce, abychom Sullymu fandili, ačkoliv je to někdo, kdo ve vlastním synovi vyvolává potřebu oslovovat jej „pane“. Rozumím tomu, že skrz napětí mezi Spiderem a jeho adoptivní rodinou Cameron usiluje o to, aby Quaritch nepůsobil jako jednoznačný antagonista, aby celá situace působila složitěji a aby dávalo smysl, že alespoň Spider je Quaritchovi ochoten naslouchat. Pořád se ale domnívám, že v téhle oblasti je charakterních zkratek až příliš.
Pečlivá výstavba nemá mezi velkofilmy konkurenci
Jinak je ale vypravěčské řemeslo na špičkové úrovni. Všechny momenty příběhu mají své opodstatnění, chybí slepé uličky. U spousty trikových velkofilmů je na první pohled patrné, že se hodně přepisovalo, stříhalo a vůbec šilo horkou jehlou. Některé příběhové momenty se podřizují akčním sekvencím, které byly naplánované dopředu. Jiné akční scény naopak vypadají opravdu otřesně, protože se musely z příběhových důvodů na poslední chvíli kompletně změnit. Když ze struktury vyndáte jeden dílek, musíte upravit jiný, aby všechno do sebe zapadalo. Úprava pak bývá pokud možno minimalistická, aby nerozbořila zase něco jiného nebo to nestálo moc peněz. A vyprávění rázem ztrácí přirozenou lehkost i pečlivě plánovanou provázanost. Je patrný nedostatek času i vliv protichůdných názorů v rámci produkce. U Avatara je to i v případě aktuální „trojky“ přesně naopak.
Pozitivně se na ní podepsalo, že vývoj trval roky a Disney Cameronovi neříkal, jak má dělat svou práci. Děj je napsaný tak, aby situace nepadaly shůry a došlo se k nim přirozeným sledem událostí. Vyprávění také nikdy není statické – věci se dějí v časovém presu nebo nějakém jiném (třeba emocionálním, zdravotním...) stresu. Kombinují se globální hrozby s osobními riziky, aby byly v sázce větší (společenské, ekologické) dopady, ale i životy postav, k nimž se nám film aktivně snaží vytvořit vztah. Třeba i v akčních scénách. Ty tu nejsou jen proto, že „žádná už dvacet minut nebyla“, jak se to někdy v podobném typu kinematografie stává. Do děje jsou účelně zakomponované, aby měly možnost posunout kupředu vývoj širších událostí, něco nám odhalily o postavách, případně představily novou hrozbu.
Navíc jsou ty akční scény funkčně zkonstruované. Hrdinové jsou nezřídka v nevýhodě, aby bylo rázem víc v sázce, případně protagonisté museli projevit větší úsilí a zasloužit si větší obdiv. Ačkoliv proti sobě občas bojují různé navijské kmeny, jsou scény vymyšlené tak, aby se dalo rozeznat, kdo je kdo. Orientace funguje skvěle i díky precizně pojaté akční geografii. Cameron k tomu, aby navodil dojem zaplavující válečné vřavy a dravého tempa, nepoužívá čistě jen navyšování počtu vjemů nebo zběsilý střih. Kamera sleduje kontinuálně situaci, vtahuje nás do ní, aniž bychom ztráceli přehled.
- Čtěte také: Avatar, HFR a rozličné formáty
Poznámka pod čarou: Je pravda, že jsem film viděl tak, jak jej režisér koncipoval – tedy ve 3D a zvýšené snímkové frekvenci. Nevylučuji variantu, že zvlášť bez HFR se najednou může stát z leteckých bitev nepřehledný bordel a v tu chvíli je zážitek o třídu níž. Ale to je téma na jinou debatu, jestli má film fungovat za všech diváckých podmínek, anebo je legitimní po publiku chtít, aby rozlišovalo, zda vidí film v jeho „pravé“ podobě nebo jen jeho degradovanou kopii.
Vizuál pořád nemá konkurenci
O vyladěném vizuálu snad ani není třeba příliš vykládat. I v těch nejdražších konkurenčních velkofilmech najdeme viditelné rozdíly ve zpracování vizuálních efektů napříč stopáží. Některé pasáže nebo elementy vypadají geniálně, u jiných vás napadá troufalá úvaha, jestli byste něco podobného náhodou doma na notebooku nevyrobili taky. Avatar: Fire and Ash na první pohled žádné druhořadé elementy neobsahuje. Všechno je zpracováno na maximální možné úrovni. V digitálních postavách se zrcadlí jejich herečtí představitelé, na kůži Naviů jsou vidět žilky, vrásky i póry. Digitální objekty mají odpovídající hmotnost, elementy jako oheň a voda dovedou být od skutečnosti nerozeznatelné a celkově jde Oheň a popel označit za další benchmark toho, co a v jaké úrovni lze v současnosti na plátně vyobrazit.
Proč vyčítáme modrému filmu, že je modrý?
Obloukem se tak musím vrátit k otázce, co kritici snímku vyčítají. Dočtete se, že se třetí Avatar opakuje, že nepřináší nic nového, že po příběhové a vypravěčské stránce nezkoumá nové obzory. Jasně, nejde popřít, že jde o typické pokračování. Nesledujeme zcela nový, specifický filmový zážitek v rámci jedné značky, ale další díl seriálu. Chápu, že to někoho mrzí nebo štve, ale nejpozději teď s trojkou se zdá, že to je zkrátka Avatar, takže pokud vznikne i čtyřka, tak tam už by asi bylo opravdu bláhové čekat cokoliv jiného, i pro ty největší „optimisty“.
Když si někdo stěžuje na to, že je snímek přímočarý, že není dost rafinovaný, že vyprávění nepracuje se zvraty, záhadami, tak mi zase nezbývá říct nic jiného, než že tohle není ten typ filmu. Avatar je na první pohled ryzí hrdinský epos, bez složitých skoků v čase, žánrových experimentů nebo prostě záměrně inovátorského stylu vyprávění. A James dlouhodobě otevřeně mluví o tom, že chce točit filmy, které jsou extrémně nákladné a pokud mají mít úspěch, musejí být zcela srozumitelné pro co nejširší publikum. Což se tady daří. Chování postav i mimozemského světa je srozumitelné, aniž by bylo třeba brzdit tempo vyprávění sáhodlouhou expozicí, dělat z diváků hlupáky nebo je nutit studovat nějaké doprovodné materiály mimo kino.
Bohaté myšlenkové podhoubí a psychedelické houby nejsou málo
Jakmile je základní kostra přehledná, má navíc film dost prostoru na to, aby se odvázal v dalších plánech. Můžeme vstřebávat detaily jednotlivých na'vijských kultur, duchovního života na Pandoře nebo fungování pozemské těžařské operace. Avatar i napotřetí docela dost prostoru věnuje ekologickým otázkám, tématům imperialismu, kořistného kapitalismu a vzdoru. Ve filmu sledujeme lidi, kteří jsou nedobrovolně kolečky v obřím zkaženém soukolí. Slepé následování ideologie. Otázku pacifismu tváří v tvář oponentovi, se kterým se nedá jednat.
Je to pořád někomu málo? Pak jsou tu koncepty jako symbióza lidského chlapce se spirituálními mimozemskými houbami. Mezi antagonisty patří národ, který v panteistické společnosti zavrhl své všeobjímající božstvo, ujíždí si na psychedelikách, opájí se chaotickou destrukcí a zotročeným zajatcům rve ven z těla jeden jejich „smysl“. V jejich čele stojí šamanka, která si ujíždí na sexu s rasovým nepřítelem, co skrz moderní laboratorní experiment zažil reinkarnaci a „ukradl“ tělo jejího rodu. Nic z toho bych neoznačil jako banální, nezajímavé nebo vypravěčsky neoriginální. A v Ohni a popelu takových libůstek rozhodně není málo.
Existuje vůbec nějaká zázračná konkurence, co by ukázala „správnou“ cestu?
Ruku na srdce, kolik tu od předchozího Avatara (tři roky starého) bylo opravdu originálních, nebo v něčem netradičních, neotřelých nákladných velkofilmů? Oppenheimer? Duna 2? Barbie? Hříšníci? Jedna bitva za druhou? Zabijáci rozkvetlého měsíce? Mickey 17? Kdybychom trvali na tom, že filmy musí být opravdu drahé a musí obsahovat dobrodružství a akci, tak se nám seznam stáhne ještě tak na polovičku. Jinak velkofilmovou škatulku za poslední tři roky plní počiny jako Rychle a zběsile 10, Meg 2, Godzilla x Kong nebo dokonce Red One či The Electric State.
Takže co přesně Avatarovi 3 vyčítáme? Že drahé filmy ze své podstaty cílí na tu nejširší možnou diváckou masu? Že James Cameron pro jednou neposunul laťku výš, ale „jenom“ přeskočil tu, kterou nastavil v minulosti? Že nejhypovanější biják za poslední roky nepostavil celý filmový průmysl na hlavu, ale přináší „pouze“ autorsky sebejisté špičkové řemeslo, které viděl skoro každý a všichni o něm mluví?
Nebrblejte a užívejte, lepší to jen tak nebude
Sečteno podtrženo, Cameron znovu dokázal vytvořit velkofilmovou událost roku, nebo dokonce několika let. Měli bychom si přát, aby všechny trikové blockbustery pro masy byly zpracované s takovou mírou profesionalismu. Je úplně v pořádku doufat, že přijdou naprosto jedinečné filmy, co strhnou davy a zároveň nadchnou inovátorstvím. Ale netvařme se, že takové nevznikají naprosto výjimečně a že obvykle můžeme doufat přinejlepším v precizní řemeslné naplnění léty vybroušených a ozkoušených vzorců. A jestli někdo pořád trváte na tom, že Avatar: Oheň a popel tenhle svůj závazek nesplnil (případně kterému jinému megafilmu se to v posledních letech povedlo příkladněji), tak dejte prosím vědět. Já ať koukám jak koukám, tak pořád legitimní důvody ke zpochybňování dosaženého výsledku u Cameronovy novinky nevidím.
Foto: 20th Century Studios
