Vždycky je tu možnost, že jsem něco přehlédl, nicméně nemám pocit, že by o dvoudílném snímku Gerta Schnirch bylo až do jeho premiéry nějak zvlášť slyšet. Teď už se tu a tam objeví recenze nebo rozhovor, ale předtím ticho. Nebo přinejmenším ne takové halo jako v případě jiných nákladných projektů zasazených do historického kontextu, jako v posledních letech byli třeba Bratři nebo Král Šumavy. A je to velká škoda, protože takhle silné dílo u nás za mnoho let nevzniklo.
Titulární Gerta Schnirch je na začátku příběhu stárnoucí dáma, již po srdeční příhodě odvezou do nemocnice. Tam ji jen velice neochotně navštěvuje její dcera Barbora, která div nevyskočí z kůže, jen aby byla co nejdřív zase pryč. Z náznaků je patrné, že za pokřivený vztah může Gerta. Proč se nepovedlo navázat vřelý vztah a proč je Gerta jaká je, se postupně rozkrývá v retrospektivním vyprávění.
Spolu s Gertou prožíváme nástup nacismu na českém území, válku, poválečné těžkosti nebo počátky bolševické nadvlády nad Československem. Jedinečnost filmu je v tom, že Gerta není prototypický hrdina. Ani hrdinka. Má německého otce a českou matku. Kamarády mezi Čechy i Židy, přítele v odboji, otce zapáleného podporovatele Sudetoněmecké strany. Nepatří tam ani tam. Vlastně by chtěla jen žít, ale neustále po ní někdo chce, aby se někam přiklonila a ať udělá cokoliv, vždycky schytá kolektivní trest za lidi, se kterými má pramálo společného.
Už to, že se Gerta netouží chovat nějak prvoplánově hrdinně, je u českých příběhů z podobných dob neobvyklé. Jako žena vlastně ani nemá mnoho příležitostí. Tu a tam může podpořit partnerovy odbojové snahy, ale většinou ji pohlaví předurčuje k tomu, aby se přizpůsobovala mužům kolem. S bratrem není rozumná řeč, přítel ji peskuje, když mu v odbojové činnosti pomáhá nedostatečně hrdým způsobem. Otec by chtěl, aby držela hubu a krok. V časech nouze má nárok být poslušnou pracovní silou nebo sexuálním objektem.
Snímek je jedinečný v tom, jak se dokáže zaměřit na osobní příběh. V tom určitě není v sázce málo: Vlastní život, základní lidská důstojnost, zdraví, schopnost nezlomit se nebo osud bližních. Ale pořád je to osobní příběh, kdy to nejdůležitější je, co se stane s Gertou. Zároveň ale nijak nechybí širší záběr. Jsou tu dramatické dějiny, tlak společenských okolností. Ale podané prizmatem ústředního příběhu. Nenuceně, někdy třeba jen v náznacích, zároveň bez toho, aniž by se jakkoliv ztrácela jejich drtivá vážnost.
Okolnosti Gertina života jsou o to tíživější, že v nich není těžké vidět současné paralely. Počáteční nástup nacismu je bagatelizovaný. Je to přece jen takové kulturní vzedmutí, hrdé vztyčení hlavy německé menšiny, která si vedle české většiny přišla jak vysmívaný menší bratříček. Předválečná doba není začátek všeho, ale jedno z mnoha dalších kol společenské nespravedlnosti a přezíravosti. Za protektorátu se kyvadlo vychýlí na stranu brutálně radikálního pojetí německé nadvlády. Po válce nepřichází snaha o smíření, ale touha po odplatě, kolektivní tresty a ospravedlnění pro ty, kteří nejspíš úplně vždycky hledali ventil pro svoje nejnižší agresivní pudy.
Gerta v jednu chvíli prohlásí, že každý se nakonec může spolehnout jen sám na sebe. Tolik ran osudu dostane, že vlastně ani nevidí, že pravda jejího života byla tak trochu jiná. Kdykoliv se mohla spolehnout jen na minimum mužů. Většina z nich upřednostnila vlastní ego, okázalý idealismus, chuť po moci nebo bezohlednou touhu po uspokojení před čímkoliv jiným. Ženy ke Gertě také vždy nebyly laskavé, řada jich také měla vlastní zájmy, ale i ty horší většinou alespoň neměly potřebu jít za nějakou hranu a spíš byly lhostejné nebo se chránily, než že by se vyloženě vyžívaly ve svém rozpínání, na úkor jiných. Při delším vzájemném vztahu se pak pod drsnou slupkou nakonec obvykle dalo najít nějakou základní míru lidskosti.
Každou chvíli se zdá, že by stačilo ženství jen o trochu méně utiskovat a hned by bylo všem výrazně lépe k žití. Svět se však podřizuje mužským ideám. A samci se nehodlají svého privilegia jen tak vzdát. Mohlo by to vyznívat až depresivně, Gerta Schnirch ale dokáže dát naději, když se hrdinky přes všechny těžkosti mnohokrát ohnou, ale nikdy nezlomí, nacházejí oporu jedna v druhé a v postavě Gertiny vnučky a jejího partnera svítí jiskřička naděje, že může být líp.
Gerta Schnirch má tu výhodu, že se může opřít o knižní předlohu přední české spisovatelky Kateřiny Tučkové. Tu jsem nečetl, takže nedokážu posoudit, zda ji adaptace nějak posouvá, ale rozhodně můžu říct, že se na základě původní látky podařilo scenáristické trojici (Alice Nellis, Ondřej Gabriel + režisér Tomáš Mašín) vytvořit poutavé dílo. Retrospektivně podaný děj je dramaticky vystavěný, většina dialogových scén působí přirozeně, postavy jsou uvěřitelné a životné. Za to samozřejmě patří velký dík herečkám.
Barbora Váchová je v roli mladší Gerty vynikajícím objevem a je ohromující sledovat její přerod z rozpustilé a vzdorovité dívky v plachého, raněného tvora, který je však po zahnání do kouta stále připravený rafnout. Milena Steinmasslová jako starší Gerta viditelně nese tíhu odžitých let, zároveň je v ní patrná i nenaplnitelná chuť z tvrdé slupky vystoupit. Skvěle si poradila i Lucie Štěpánková, která jako dospělá Gertina dcera Barbora nemá na obrazovce tolik prostoru, ale přesto dokáže čitelně postihnout neurózy a zahořklost, co v ní matka svou letitou odtažitostí a společenský odstrk dokázaly vypěstovat.
Gertu Schnirch si lze snadno představit jako stošedesátiminutový epos pro velké plátno, který by se smysluplně mohl ucházet o mezinárodní pozornost. Zároveň ale kdo ví, zda by se pro filmové zpracování podařilo získat stejné množství peněz, zda by smělo zůstat ve stejném rozsahu a zda by si našlo cestu k tolika divákům. Podstatné je, že takhle nenaivní, nepolopatický a nekompromisní příběh o výrazných ženách vznikl. Už teď si dokážu představit, že až se na konci roku budou dělat žebříčky té nejlepší televizní tvorby, může se Gerta Schnirch vykašlat na ten český a bez uzardění se rovnou hlásit o místo ve světovém.
PS: Dlouhá léta bylo zvykem, že v Česku zajímavá tvorba buď vůbec nevznikala, nebo ji bylo reálně možné financovat jedině pro kino distribuci. Tu a tam vznikl pro televizi projekt, u něhož jste si řekli, že vlastně nemá špatný scénář a herce, ale po stránce audiovizuálního zpracování bylo rušivě patrné, jak se muselo všude šetřit. V poslední době se situace lepší, když české streamovací platformy vidí, že bez pořádného investování by vedle snadno dostupné zahraniční konkurence nebylo možné obstát. Už s jistým předstihem byla ostrůvkem pozitivní deviace kabelová stanice HBO, kde pod záštitou osvícené producentky Terezy Polachové vznikaly výjimečné projekty jako Hořící keř, Pustina či Bez vědomí. Se změnami v celosvětovém vedení Warneru byla bohužel lokální tvorba HBO ve střední Evropě zaříznuta, Polachová nicméně přešla jako obsahová šéfka do České televize, kde se jí podařilo pomoct s vývojem dalších zajímavých počinů, vrcholících právě spolu s Gertou, ke které se mimochodem znovu podařilo zlákat HBO, alespoň v roli koproducenta. Chce se tak věřit, že podobně výjimečná díla budou vznikat i dál.
Foto: HBO / ČT
