Štědrovečerní pohádky to v žádném případě nemají jednoduché. Soupeří s mnohaletým zástupem klasik i konkurencí v podobě nepohádkových vánočních filmů. V řadě domácností jim navíc není věnována plná pozornost a běží v pozadí za dalším děním. Přesto je až zarážející, jak málo se jich povede.
Nebo „povede“ je možná silné slovo. Spíš se objevují takové, které neurazí. Uvedení novinky, u níž si dokážete představit, že si ji někdy v budoucnu zopakujete, to už je malý zázrak. Letošní Záhada strašidelného zámku (podrobně jsme představili tady) balancovala někde na hraně „neurazí“ a těch skutečně zapomenutelných.
Jako plus jde určitě vnímat, že Záhada nikdy nesklouzává k vyloženému průšvihu. Ale také se jí nedaří nabídnout mnoho výrazného a zapamatovatelného. Samotný námět přitom úplně bez nápadu není: V království, které se živí fingováním strašidel a vybírání vstupného, jsme skutečně ještě nebyli. Ale nevyvrbí se z toho nic moc dalšího.
Padouchem je po xté chamtivý „úředník“, kterého porazí dobrotivá princezna s princem, když urovnají své vzájemné neshody. Ale všechno se děje tak nějak proto, že už uplynulo dost času. Princ s princeznou nemají zajímavé osobnosti či vzájemnou dynamiku. Proradný ministr je zapamatovatelný díky pitvořivému výkonu Jiřího Mádla. A nemyslím to nijak pejorativně. Buď on nebo režisér se rozhodli, že rádce bude karikatura a u pohádkových padouchů tenhle přístup fungovat může. Téhle karikatuře ale chybí drobnokresba, je hrozně přímočará. Navíc jí chybí nějaké větší provázání s ostatními postavami a prostředím. Pan ministr je prostě přestřelená figura, zatímco ty ostatní vystupují podstatně umírněnějším stylem, aniž by to k sobě zásadě ladilo.
Je fajn, že je princezna podnikavá a její královský otec není úplný trouba, jak to v podobných situacích někdy bývá, avšak nad rámec toho nejjednoduššího načrtnutí se postavy nijak nerozvíjejí. Povětšinou jsou hodně definovány svým cílem, ať dlouhodobějším nebo momentálním. Prince i princeznu by šlo zaměnit z tuctu jiných pohádek, aniž by to cokoliv v rámci děje zásadně změnilo.
Romantická linka je mělká. Princovo hledání vlastních kořenů také. Vyšetřování zmizelých dvořanů se také nerozvíjí jako poutavá detektiva a kdykoliv má Záhada strašidelného zámku dostat dobrodružnější (akčnější) ráz, je patrné, že na to prostě není rozpočet nebo dostatečná scenáristická či režisérská finesa, která by omezené produkční možnosti dokázala obejít. Při porovnání se současnou špičkou je v takových momentech Záhada strašidelného zámku rázem trabantem v závodě moderních sporťáků.
I ty nejoblíbenější české pohádky často měly jen pár lokací. Snahu o akci uměly nahradit nadsázka a vtip, hlavním tahákem se staly skutečně řízné dialogy a skvěle vypointované situace. A právě tohle Záhada postrádá ze všeho nejvíc. Scénář se soustředí hlavně na posouvání děje a ten sám o sobě není tak poutavý, aby to na výraznější divácký zážitek stačilo. Snad to příští rok dopadne lépe.
Foto: Česká televize
