Pýcha a předsudek (2005)
Převést na stříbrné plátno nesmrtelnou klasiku britské literární školy, se ukázalo být v minulosti již několikrát úkolem, jehož náročnost přesahovala schopnosti řady talentovaných tvůrců. Ponechme stranou nabroušené literární a filmové kritiky, čekající na každou drobnou odchylkou od knižní předlohy. Nemluvme o již existující a všeobecně milované televizní minisérii. I bez toho by si člověk řekl, že pokusit se uspokojivě zadaptovat takhle výraznou klasiku, se může pokusit jen blázen. Někdy to ale chce tak trochu blázna, aby se věci hnuly kupředu. A přesně to se i stalo.
Pýcha a předsudek z roku 2005 se stala milovanou a prakticky všemi respektovanou klasikou, která jedinečným a osobitým způsobem revitalizovala divácky občas nevděčný žánr historického melodramatu pro mladé a širší publikum. Keira Knightley úžasným způsobem spojila kouzlo, šarm a drzou nevinnost hrdinky 18. století s moderním podáním, které dokáže imponovat zhýčkanému soudobému divákovi. Pýcha a předsudek je úžasným pohledem zpátky, protože respektuje svou předlohu, ale zároveň se nebojí přijít se svou vlastní, originální interpretací, která uspokojí jak obezřetné strážce knižní předlohy, tak i moderního diváka.
