Recenze: Godzilla

Recenze: Godzilla | Fandíme filmu
Nová Godzilla jde na ruku fanouškům, náhodnému kolemjdoucímu může nepěkně šlápnout na nohu.

Fenomén klasické Godzilly studia Toho mě vždy míjel. Hledat podobenství o jaderné hrozbě ve filmu s gumovou příšerou bořící model velkoměsta, mě dvakrát neláká. Stejně tak na mě nefunguje kouzlo soubojů několika gumových příšer proti sobě. Emmerichovu Godzillu si pak mlhavě vybavuji jako veleprůměrný katastrofický film. Když mám chuť na velké ještěrky, pustím si Jurský park, když na destrukci velkoměsta, sáhnu po Transformers. Nová Godzilla před premiérou přesvědčovala, že na to půjde jinak. Slibovala (v rámci možností) realistické vyobrazení toho, co by se stalo, pokud by se skutečně po zemském povrchu začal procházet přerostlý dinosaurus. Nakonec jsem ale v kině našel zase jen souboj gumových příšerek. I když tentokrát v podstatně dražším provedení.

Zpočátku se přitom i film sám dlouho tváří jako střízlivé drama. Zhruba před dvaceti lety došlo v japonské jaderné elektrárně k rozsáhlé nehodě, když na ni „něco“ zaútočilo. V současnosti se to něco opět probudilo k životu a vydává se to z Japonska na pustošivou pouť do Spojených států. Události sledujeme primárně z pohledu rodiny Brodyů, která se ocitá přímo uprostřed dění. Joe Brody (Bryan Cranston) pracoval v přímo ve zničené elektrárně a dodnes je posedlý pátráním po tom, co se tenkrát vlastně ve skutečnosti stalo a co úřady tají. Jeho syn Ford (Aaron Taylor-Johnson) se nejprve musí vyrovnat se skutečností, že jeho otec není blázen a následně se přes půlku zmateného světa dostat do San Francisca ke svojí rodině, kam má shodou okolností namířeno i nebezpečný tvor.

Dokud byla Godzilla podobně tajemná, jak se vám ji opatrně snažím vykreslit, dokázala si udržet mou pozornost. Trailery tentokrát výjimečně neprozradily i ty nejposlednější detaily, a tak divák může pomalu odhalovat podrobnosti o světě, ve kterém žijí obrovská monstra a lidstvo se s nimi už několik desetiletí přímo či nepřímo setkává. Bryan Cranston na sebe jako obvykle dokáže strhnout pozornost a osud jeho rodiny mi nebyl lhostejný. Jenže pozornost filmu se poměrně brzy přesune na méně výrazného Aarona Taylora-Johnsona, který mě nikdy nedokázal takříkajíc „chytit za srdíčko“.

Což je samozřejmě problém, ve filmu, který z velké části pojednává o hrdinově cestě za manželkou (Elizabeth Olsen) a synem. Ti navíc po většinu času fungují čistě jako cíl výpravy, bez jakékoliv osobnosti. Jak jsem si novou Godzillu maloval před premiérou jako lidské drama na pozadí katastrofických událostí, tak se musím přiznat, že kdykoliv na lidský element došlo, docela jsem se nudil a Fordův osud mi byl více či méně jedno. Hrdinovo putování do Spojených států je až příliš přímočaré, nepředkládá vůbec nic neotřelého a spoléhán se na náhody, kdy je Ford až příliš často v epicentru dění na místech, na kterých zrovna dochází k dalšímu kontaktu s tvorem a tudíž k další katastrofě.

Čím víc toho navíc o obrovských tvorech víme, tím víc béčkovitě na mě film působil. Další a další „vědecké“ teorie jako by vypadly z žánrové parodie a ani v celkovém poselství o tom, že příroda si vždycky nějak poradí, na mě žádný zvláštní dojem neudělalo. Sestupnou tendenci má i uvěřitelnost destruktivních scén. Zpočátku sázejí spíše na náznak a atmosféru, monstra se objeví jen občas a povětšinou z dálky nebo ve tmě. Taková akce mě sice nikdy nedokázala zcela pohltit, ale natočená byla poměrně zručně a já si celkem užíval její „dokumentaristické“ zprostředkování ze zdánlivě realisticky umístěných kamer a práci designérů, architektů a trikařů. Tu ale jen částečně.

Protože jakkoliv mě potěšila některá prostředí a způsoby, jakým podléhala zkáze, design monster mě neoslovil vůbec. Ale ani trochu. „Zlé“ potvůrky mi připomínaly příšery z počítačových stříleček z dob, kdy herní stroje měly jen zanedbatelný výkon a většina zlořádů tak mohla být jen shlukem barevně mdlých, hranatých tvarů. Samotného Godzillu (ten mužský rod mě zabije) pak v jeho dobrácké zavalitosti vnímám jako zvláštně archaickou poctu dobám minulým. Asi jako kdyby aktuální akční sci-fi vykreslovala agresivní mimozemšťany jako zelené mužíčky s šišatou hlavou. Naprosto mě pak film ztratil v akčním finále, kde se potvory střetnou. Vytržená z kontextu je scéna poměrně zábavná a vítězný manévr jistě vstoupí do dějin (nebo už možná díky nějaké minulé Godzille do dějin vstoupil). Jenže když katastrofické drama ukončí scéna, která působí dojmem, jako by dítě začalo tím nejhustším možným způsobem narážet o sebe hračkami, je to jednoduše bizarní.

Verdikt

Docela dobře si dovedu představit, že to co filmu vytýkám, je ve většině případů záměrem filmařů a navazováním na mnohaletou godzillí tradici. To je mi ale samozřejmě jakožto člověku Godzillou nepolíbeného upřímně jedno. Zvlášť ve chvíli, kdy film zezačátku naladí na střízlivý úvod a následně postupně začne podtrhávat koberec pod nohama. Daleko milejší je mi přístup Guillerma del Tora, který v žánrově příbuzném Pacific Rim hned od začátku hrdě hlásá, že točí velkolepou ptákovinu. Godzilla zvláštně maskuje svou pravou podstatu, ve scénách s lidskými hrdiny nenabízí nic zajímavého, v trikových scénách předvede solidní řemeslo a celkově je zjevně určená primárně letitým fanouškům. A to já prostě nejsem.

Naše hodnocení
6/10

Související články

Nejnovější videa z našeho youtube kanálu!

Logo Fandíme filmu

Šéfredaktor webu je Petr Slavík, e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Máte-li zájem o inzerci na našem webu napište nám na e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Ochrana osobních údajů | Zásady používání cookies | Pravidla webu

© 2011 - 2019 FandimeFilmu.cz / All rights reserved / Provozovatel webu je Koncal studio s.r.o.
Koncal studio s.r.o., IČO: 03604071, Lýskova 2073/57, Stodůlky, 155 00, Praha 5

adblocktest