Alita: Bojový Anděl vychází z japonské mangy, kterou si oblíbil známý hollywoodský režisér James Cameron. Už od přelomu letopočtu se ji snažil natočit, ale nějakou dobu potřebné technologie ještě nebyly dostatečně vyspělé a také se mu neustále pletly pod ruce další projekty. Od chvíle, kdy Cameron zrealizoval Avatara, si na jednu stranu ověřil, že Alitu skutečně půjde natočit takovým způsobem, jakým si představoval, na stranu druhou se zavřel do světa Avatara na mnoho dalších let, takže na Alitu by došlo buď za dlouhou dobu nebo nikdy. Cameron se tedy rozhodl nesedět jako žába na prameni a předal svůj scénář režiséru Robertu Rodriguezovi.

V jeho péči se vydáváme do vzdálené budoucnosti, ve které se lidstvo zlikvidovalo při velké válce a na troskách původní civilizace vznikla nová. Konkrétně jsme v Železném městě, kde se každý protlouká, jak se dá a tajně sní o tom, že se mu jednou podaří dostat do Zalemu, nablýskaného města v oblacích, které tyje z dřiny lidí tam dole na Zemi. Na skládce odpadků, které padají dolů ze Zalemu, sbírá doktor Dyson Ido (Christoph Waltz) vyhozené kybernetické součástky, které používá při léčení (opravách) svých pacientů. Jednoho dne však najde celé torzo kybernetické dívky a přivede ji opět k životu. Jak už napovídá samotný název filmu, cesta k sebepoznání vede skrz celou řadu fyzických konfrontací.

Alita, jak doktor dívku pojmenuje, je na plátně vytvořená kompletně prostřednictvím jedniček a nul, a tak je hned od začátku otázkou, zda nebude plně digitální hrdinka, zvlášť v kontrastu k řadě plně lidských kolegů, působit rušivě. Jednoznačná odpověď nicméně neexistuje. Svým způsobem jsem měl pořád očima tendenci hledat nějaké nedokonalosti, protože postava viditelně není skutečná. To připomínají nejen robotické končetiny, ale především velké oči. Ty ve filmu nepůsobí nějak nepatřičně, na druhou stranu přitahují pozornost a nikdy vlastně nejsou v rámci filmového světa opodstatněny.

Z filmařského hlediska svůj účel mají, když pomáhají zdůraznit, jak je Alita naivní a plná zvědavosti. A kdo ví, třeba tvůrci chtěli hrdinčinu odlišnost neustále připomínat záměrně. V momentech, kdy Alita provádí pohyby za hranicemi lidských možností, tak alespoň nepůsobí tyhle pasáže jako nějaký šok, ale je snazší si ve vteřině spojit, že robotické tělo je k nadlidským pohybům uzpůsobené.

Co je ze všeho nejdůležitější, i když tu a tam jde mít ke zpracování Ality drobné výhrady, funguje jako postava. Skrz digitální masku prosakuje osobnost herečky Rosy Salazar a rozhodně netrávíme dvě hodiny s nějakou umělou loutkou. Tak jako nás před lety dokázal před lety ohromit emocionálním rozsahem znetvořený Glum a následně opičí Caesar, dnes už je ve filmu možné přivést k životu digitálního (skoro) člověka.