To platí o spoustě akčních dobrodružství a řada z nich si s tím dokáže celkem poradit, když za to stojí alespoň hrdinové a jejich pachtění. Bohužel, v tomhle případě nijak zvlášť neplatí ani to. Hera Hilmar hraje mladou, leč světem protřelou dívku, která se chce Weavingovu padouchovi pomstít za křivdy z dětství. Robert Sheehan potom historika z Londýna, který do víru událostí spadne (doslova) jako náhodný kolemjdoucí, kterému nezbývá, než se se svojí nabroušené parťačce držet v patách, pokud chce uprostřed divočiny přežít. Střet jeho naivity s její nabroušeností je docela zábavný, ale není to nic, co bychom už mnohokrát neviděli.
Jejich společné putování je v tomhle směru dost podobné. Oba se střídají v tom, kdo zrovna toho druhého pohání kupředu. Samozřejmě mezi nimi zahoří láska, která po několika společně strávených hodinách nemá sebemenší opodstatnění. Z nějakého důvodu také musejí právě oni dva zažehnat všechno nebezpečí. A to osobně. Ve hře jsou politici, mocné válečné zbraně či armády, ale příběh se nesmíří s tím, že by z dvojice udělal třeba důležité posly a navzdory nedostatku jakýchkoliv válečných zkušeností je cpe do první linie, kde si počínají se vší obratností.
Jejich putování se víc než čímkoliv jiným řídí tím, že musejí navštívit několik co nejrozmanitějších lokací a deus ex machina řeší každou situaci, která by zaváněla sebemenším zpomalením tempa. Což je mimochodem jedna z největších výhod celého filmu. Je relativně krátký a skutečně svižný. I když je vyprávění tradiční až běda, postavy nejsou nijak úžasné a obecně film nijak zvlášť nepřekvapí, tak alespoň výstavba vyprávění nijak neuráží, děj se rychle dere dopředu, rychle se tak střídají nové vizuální nápady, akce není úplně zoufalá a hrdinové zuby nehty zkoušejí udržet dobrou náladu.
Vedlejší postavy jsou vesměs zaměnitelné maso na porážku do závěrečné bitvy, liší se více či méně jen designem kostýmů. Z nějakého důvodu mi právě ve spojitosti s vedlejšími postavami vytanuly na mysl pozdější díly Matrixu – asi to bude výraznými kabáty, okázalým chováním a prkennými dialogy, které chtějí znít osudově, ale jsou jen banální. Z davu vystupuje jen nemrtvý android (Stephen Lang) s osobní vazbou na hlavní hrdinku, ten je však v příběhu jen okrajovou atrakcí a nikdy není pořádně rozvedený.
Verdikt
Smrtelné stroje nabízejí řemeslně odvedené, svižné vyprávění, které nenudí, nenabízí však naprosto nic výjimečného, díky čemu by byl snímek zapamatovatelný. O to by se tu měla starat vizuální stránka a netradiční svět. Problém je v tom, že když příběh nedokáže nikdy stoprocentně strhnout, máte spoustu času na přemýšlení a fantasmagorický svět hodně rychle přestává fungovat a vyjevuje jednu nelogičnost za druhou. Vyprávění se přitom bere příliš vážně, než aby mu něco takového šlo odpustit, takže se postupně snímek rozpadá v to, čím asi měl zůstat – v sérii líbivých obrázků, které by všechny vynikly jako hezký plakát, ale nikterak výraznější potenciál se jim nikdy vyjevit nepodařilo.
