Anderson si na plátně dělá legraci z lidí i ze psů, zároveň však skrytě varuje před zneužíváním politické moci a kolektivní vinou, která může vést až k řízené genocidě. Zábavnou a citlivou formou se tak vlastně vyjadřuje k aktuálním problémům našeho světa. A tak to má být.

Naprosto prvotřídní a originálně řešený je i dabing loutkových postaviček. Zatímco zvířata mluví ve filmu výhradně anglicky a hlasy jim propůjčily hvězdní hollywoodští herci od Bryana Cranstona, Edwarda Nortona, Billa Murrayho, Harveyho Keitela až po Scarlett Johansson, většina lidských figurek hovoří nesrozumitelně japonsky (diváci ovládající tento jazyk mi prominou). Tím je zdůrazněn fakt, že skutečnými hrdiny příběhu jsou psi.

Snad jediným, komu bych Andersonův snímek nedoporučil jsou úplně malé děti. Děj je na ně podle mého názoru až příliš drsný a valnou většinu vtipů nejspíš stejně nepochopí. Psi tu totiž nejsou vykresleni jako nějací roztomilí hodní chlupáčci (jak tomu bývá u podobných filmů zvykem), nýbrž coby potrhaná, zavšivená stvoření s vlastními problémy a mindráky, co nejdou pro ukousnuté ucho daleko.

Verdikt

Zase klasický Anderson! Uznávaný filmař tentokrát vsadil na poměrně jednoduchý příběh, avšak tradičně zabalený ve velmi povedeném a slušivém obalu. Psí ostrov je hravá, napínavá, vtipná, mrazivá, a především neskutečně zábavná pocta japonské kinematografii, která diváka pobaví a zároveň donutí k zamyšlení. Někdo může namítnout, že se Wes s některými použitými prvky už začíná trochu opakovat, leč na mě (a myslím, že nebudu sám) jeho osobitý rukopis pořád zabírá dokonale.