Výtečnou reakci na Zhouovo video přinesl Dan Golding, který s Tonym tak úplně nesouhlasí. Podotýká a na názorných příkladech ukazuje, že temp music se v Hollywoodu používal vždycky. Dokonce i slavné motivy ze Star Wars jsou odněkud „vypůjčené“. Obecně pak ve filmu platí, že filmaři využívají zavedené postupy, aby vypravěčskou zkratkou předali divákovi konkrétní informaci. Na něco nového přijdou filmaři už málokdy, jde spíš o to, aby se již známé stavební bloky kombinovaly nějakým novým, neotřelým způsobem. Proč se to u velkofilmové hudby děje méně a méně často? Zaprvé se zdá, že filmaři čerpají inspiraci z menšího počtu zdrojů. Dříve si režiséři temp music brali z několika různých žánrů, popřípadě sáhly po hudbě klasických skladatelů. V současnosti filmaři daleko častěji sáhnou jednoduše k nějakým předchozím blockbusterům a okruh inspirace se tak výrazně zužuje. Golding viní také vstup počítačů do procesu nahrávání hudby. Počítače se stále zlepšují, ale stále jsou přeci jen přesvědčivější s určitými typy zvuků (při simulaci určitých typů hudebních nástrojů - dobře jim jdou třeba bicí nebo smyčce, hůř už například dechové nástroje) a soubor prostředků, ze kterých se čerpá, se tak zužuje ještě víc. Když tedy použijeme hodně zkreslující hyperbolu z níže přiloženého videa, filmovou hudbu zabilo inovátorství Hanse Zimmera ;-).
Co vy na to? Jak hodnotíte soudobou blockbusterovou hudbu? Dokážete se s některým ze dvou esejistů shodnout?
Příspěvek poprvé vyšel v roce 2016. Znovu jej připomínáme v upravené formě v rámci rubriky "staré ale dobré". V ní novějším čtenářům připomínáme starší tematické příspěvky, které jsou dodnes aktuální a zpestří vám dobu, v níž se velká většina filmových novinek točí primárně kolem koronaviru a jeho dopadů.
