Recenze: Atlas mraků

Recenze: Atlas mraků | Fandíme filmu
Tvůrci Matrixu a Tom Tykwer zadaptovali údajně nezfilmovatelnou knihu Davida Mitchella.

Mít u svého jména štempl tvůrců jednoho z nejzásadnějších sci-fi filmové historie znamená pro sourozence Wachowské prakticky věčnou pozornost hardcore filmových fandů. Není tedy divu, že většina recenzí mluví ve spojení s Atlasem mraků právě o tomto režisérském duu – ostatně jejich tvůrčí otisk na filmu je velmi zásadní. Pokud se nicméně Wachowští spojí s ikonou evropského filmu – Tomem Tykwerem – a společně se rozhodnou zadaptovat čtenáři zbožňovanou knihu Davida Mitchella (u nás ji vydává nakladatelství Mladá Fronta - zájemci viz odkaz na konci článku), jejíž doménou je (podle mnohých nezfilmovatelná) nevšední příběhová mozaika, jsou naše očekávání prakticky maximální. 

Atlas mraků je souborem šesti paralelně vyprávěných příběhů, které se odehrávají v rozpětí několika století. Nejstarší nám dává nahlédnout do roku 1849, nejvzdálenější budoucnost je pak situována do století čtyřiadvacátého, více než sto let po globální apokalypse. Tvůrčí tým se přitom rozhodl obsadit do ústředních rolí jednotlivých příběhů povětšinou stejné herecké tváře, výsledkem tedy je, že takový Hugo Weaving nebo Tom Hanks mají ve filmu celkem šest rolí, přičemž není pevně dáno, že pokaždé musí hrát nutně postavu mužského pohlaví (a naopak). Tyto pro někoho možná bizarní elementy jsou režisérským triem prezentovány na ploše necelých tří hodin (kdo ovládá matematiku lépe než pánové na ministerstvu vnitra, tomu vyjde, že na jeden příběh mají tvůrci necelou půlhodinu), což někteří řadoví diváci mohou považovat za nestravitelné.

 

6 příběhů, 3 hodiny

Ukazuje se to ostatně při neveselém pohledu na tržby, počin Tykwera a Wachowských je díky výše zmíněným aspektům jedním z nejodvážněji realizovaných filmů posledních let, na který nemá zřejmě žaludek úplně každý. Ačkoliv film boří některé zaběhlé konvence, je třeba jedním dechem důrazně dodat, že to celé velmi dobře funguje. Tvůrci sice diváka hned v první minutě nechají plavat ve vodě několika spolu zdánlivě nesouvisejících příběhů, s přibývající stopáží ale celá mozaika začne dávat pomalu smysl, i díky některým až možná příliš doslovným momentům.

Celý snímek je nicméně krásně přehledný a jednotlivé příběhy se snad v žádném okamžiku neslévají dohromady. Zásluhu na tom má jednak jejich žánrová pestrost (a tedy vcelku jednoduchá odlišitelnost – máme tu dobový špionážní thriller, futuristickou sci-fi nebo odlhečenou komedii) a také vynikající střih. Tvůrci předvádí i přes složitou konstrukci celého filmu, v němž navíc vystupuje velké kvantum postav, lekci v tom, jak i sebepropletenější snímek udělat dokonale přehledným. Činí tak přitom s lehkostí sobě vlastní, až to všechno vypadá strašně jednoduše. Nechybí přitom ani prolínání některých linií (sledování dvou akčních scén současně) či „přímé“ navazování dvou příběhů.

 

Střídání banálních segmentů

Řemeslně je vše v naprostém pořádku, díky stomilionovému rozpočtu (nevím, jestli nad investory kroutit hlavou nebo se jim klanět, že do podobného projektu nasypali tolik peněz, jejich možná návratnost byla už od počátku, i přes zvučná jména v castingu, značně pochybná) vypadá vše řádně výpravně, jak se na podobně rozmáchlý snímek sluší a patří. Absolutorium si zaslouží i podmanivá hudební složka, jež bude soundtrackovým příznivcům jistě v přehrávačích rotovat nějaký ten pátek.

Jak již bylo zmíněno, tvůrci mají i přes košatou stopáž na jednotlivé příběhy v podstatě velmi omezený časový prostor. Těžko tedy čekat, že by i samotné části přinesly nějakou komplexní nebo dosud nevídanou dějovou stavbu. Právě naopak, Atlas mraků se ve svých příbězích prakticky topí v banalitách a přináší schematické a tisíckrát viděné motivy, které jsou ostatně dost typické i pro tvorbu sourozenců Wachowských. Vzpouru hodných a slabších jedinců proti silnějšímu zlu nebo motiv věčné lásky už jsme zaznamenali v trilogii Matrix nebo Speed Racerovi. V těchto snímcích fungovaly vyjmenované aspekty na výbornou, ostatně i takový James Cameron zvládá ve svých filmech ukazovat, jaká síla může tkvět v jednoduchosti, v případě Atlasu mraků se však podobné vítězství nekoná.

 

Karneval masek

Vyprávěcí šíře, s jakou režisérské trio operuje, už tak nějak z principu věci slibuje pořádnou gradaci, kdy se vyvrcholení jednotlivých segmentů spojí (jako např. v podobně koncipované Fontáně) do emocionálně silného finále. V Atlase mraků ale poslední minuty vyznívají do ztracena, a to i přes skutečnost, že např. linka z futuristického Neo Soulu nabízí (alespoň na papíře) poměrně osudové rozuzlení. V souvislosti s velkými režisérskými jmény je to dvojnásobná škoda. Film zkrátka jen doplyne k závěrečným titulkům, aniž by s divákem – i po představení tolika zajímavých postav – nějak zásadně zacloumal. Těžko říct, zda je to dáno omezenou stopáží, kvůli které si člověk jen těžko vytvoří k hlavním postavám silné citové pouto, nebo některými maskami, které svojí umělostí a nepřirozeností bijí do očí. 

Téma masek je vůbec kapitola sama pro sebe. Jejich úroveň se pohybuje prakticky na celém kvalitativním spektru od znamenitých až po zmíněné nepříliš povedené, které diváka vytrhávají ze zážitku. Kde masky selhávají, tam se snaží situaci zachránit herci – ať už je to znamenitý Hanks nebo spolehlivý Weaving. A když nad tím tak uvažuju, i ta Halle Berry se dala poměrně v pohodě přežít.

 

Verdikt

I přes výše zmíněný – v mých očích poměrně zásadní – nedostatek bych vám ale návštěvu kina důrazně doporučil. Argumenty o nestravitelnosti podobně koncipovaného snímku, navíc na ploše tří hodin, jsou totiž naprosto liché. Za sebe můžu říct, že takhle rychle mi 172 minut snad nikdy neuteklo, klidně bych i nějakou tu další hodinku zvládnul. Wachowští spolu s Tykwerem přinesli do kin formálně jeden nejodvážnějších snímků poslední doby, jenž je nicméně řemeslně brilantní a herecky na vysoké úrovni. Pouze na konci nenabízí potřebnou katarzi, ke které se celé tři hodiny nadechuje. Je velmi pravděpodobné, že podobně nevšední zážitek tu dalších pár let nebude. O důvod víc, proč být u toho.

Naše hodnocení
7/10

Související články

Logo Fandíme filmu

Šéfredaktor webu je Petr Slavík, e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Máte-li zájem o inzerci na našem webu napište nám na e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Ochrana osobních údajů | Zásady používání cookies | Pravidla webu

© 2011 - 2021 FandimeFilmu.cz / All rights reserved / Provozovatel webu je Koncal studio s.r.o.
Koncal studio s.r.o., IČO: 03604071, Lýskova 2073/57, Stodůlky, 155 00, Praha 5

adblocktest