Netflix uvedl další premiéru z vlastní produkce, postapokalyptickou sci-fi Io. Ta ze začátku vypadá slibně. Z malého rozpočtu tvůrci vyždímali co se dalo a natočili komorní příběh z nedaleké budoucnosti, kdy už je planeta Země člověkem tak zdevastovaná, že je na většině míst jedovaté ovzduší. Ve vyšších polohách jsou ještě kapsy dýchatelného vzduchu, ale většina zvířat a plodin je mrtvá a většina přeživších odletěla na základnu poblíž Io, jednoho z měsíců Jupitera.
Hrdinkou je osamělá Sam (Margaret Qualley), která mlčky pečuje o soběstačnou základnu na kopci a občas v plynové masce sjíždí do údolí paběrkovat užitečné zásoby. Společně s jejími cestami máme možnost sledovat zdevastované město, opar jedovatého smogu a všudypřítomnou prázdnotu. Z hlediska atmosféry a estetického zážitku jde o povedenou podívanou, kdy se filmařům daří vyvolat otázky o tom, jestli Zemi v podobném stavu jednou zažijeme.
S totální zkázou dobře kontrastuje život na základně, kde se Sam pokouší pěstovat zeleninu a chovat včely a obecně si život hledá cestičku jak může. Ať už přirozenou cestou, nebo za přispění lidského snažení, které je namířené tím správným směrem. V takových momentech film připomíná nejrůznější robinzonády a survival thrillery (kvůli kopulovitému skleníku a nehostinné krajině asi především Marťana), kdy vás prostě musí potěšit každý malý úspěch, který se hrdince povede.
Všechno se zlomí v momentu, kdy na základně přistane Micah (Anthony Mackie). Sam má najednou s kým komunikovat, s kým konfrontovat své názory a rozhodnutí. Navíc se spouští odpočet – poslední raketoplány mířící k Io už brzy opustí Zemi. Většina obdobných filmů by v tuhle chvíli nejspíš přepnula do plně thrillerového módu a buď by se dvojice pokoušela navzdory všem živlům na poslední chvíli dostat k raketoplánu, anebo by došlo ke konfliktu a krom boje s přírodou by si postavy také komplikovaly život navzájem.
