Pokud si chce nějaká herecká tvář vysloužit oscarovou nominaci, asi nejvíc jí v tom pomůže, pokud ztvární nějakou známou ať už žijící nebo zesnulou osobu. Pokud se navíc onen člověk utápěl v drogách, popřípadě to všechno kombinoval s prášky a alkoholem, jsou rázem šance na ceny ještě vyšší. Právě to je případ Michelle Williams, která pro řadového diváka platí asi za to nejvýraznější, co může snímek Můj týden s Marilyn nabídnout. Adaptaci dvou knih Colina Clarka, kterou má na svědomí celovečerní debutant Simon Curtis (žádná rodinná příbuznost s Richardem Curtisem, tvůrcem Lásky nebeské), zatím kromě pochval na adresu herců neprovází nějaké extatické přijetí. Jedná se opravu jen o tuctový náhled do života slavné persony nebo v sobě toto drama skrývá ještě něco víc?
Očarovat, zamilovat, skoncovat
Hlavním hrdinou snímku je samotný Colin Clark (obě jeho knihy měly vlastně funkci jakýchsi pamětí), zakřiknutý mladík, jenž se díky své urputnosti nakonec dostane do blízkosti své vysněné práce – natáčení filmu. Nejedná se přitom jen tak o ledajakou produkci, ale o snímek Princ a tanečnice režiséra Laurence Oliviera, jehož hlavní hvězdou má být sexsymbol své doby – Marilyn Monroe. Zpěvačka, pokoušející se proniknout 
do tajů herectví, je však pro celý štáb spíše přítěží, především díky svým vlastním psychickým problémům. I tak ale zvládá očarovat každého muže na place a postupně si nachází cestičku i ke Colinovi, jenž se nakonec stává jedinou osobou, která dokáže zpustošenou Marilyn přimět snímek vůbec dokončit.
Problémem Curtisova filmu je v podstatě už jeho samotný název, ze kterého se dá vyčíst, že nás čeká příběh ve stylu „jeden muž prožije týden s Marilyn Monroe, zamiluje se do ní a po sedmi dnech všechno skončí“. A snímek v podstatě nabízí právě toto a vůbec nic navíc. Samo o sobě by se nejednalo o nějakou zásadní výtku, pokud by režisér byl schopný na tomto poměrně omezeném prostoru schopný rozehrát nějakou osudovou lovestory se silným dramatickým obloukem a závěrečnou katarzí. Curtisovy schopnosti ovšem takových kvalit za žádnou cenu nedosahují, režisér se spíše drží metod typických pro životopisné snímky, které se snaží přiblížit soukromí slavné osobnosti. Snímek však díky nim pouze klouže po povrchu, než aby se pořádně zakousnul alespoň do jednoho motivu.
Oscarová Michelle?
Můj týden s Marilyn tak pouze projíždí vyjetými žánrovými kolejemi a v průběhu stopáže si pouze odškrtává položky, které ještě musí splnit. Žádné netradiční dějové zákruty, pouze očekávané aspekty, které jsme mohli vidět už mnohokrát (a klidně lépe). Veleprůměrný scénář navíc absolutně rezignuje na nějaký vývoj postav i po té hodince a půl s Marilyn, Clarkem a spol. Tak hlavní hrdinka zůstanou pouze ubohou troskou a její protějšek usopleným nudařem. Látka z pera Adriana Hodgese tak Curtisovi poměrně podkopává nohy, on sám však svým zaměnitelným stylem není schopen vycedit z diváka jen ždíbeček emocí. Jeho film je v tomto ohledu spíše odtažitý, stejně jako Marilyn, kolem 
které je ve filmu zdárně vybudovaná aura určité nedostupnosti. Rozhodně však neplyne ze vzhledu hlavní představitelky (Michelle Williams moc krásy oproti svému předobrazu bohužel nepobrala), ale spíše z faktu, že je Monroe prezentována zkrátka jako největší hvězda své doby.
Co bylo vyřčeno o vzhledu hlavní herečky, to rozhodně neplatí o jejích schopnostech. Williams totiž svou roli podává velmi zdařile a uvěřitelně a snímek v pohodě táhne. Ani zbytek zvučného ansámblu předvádí zdařilé výkony (Dench, Branagh), malým překvapením může pro některé soustředěné představení Emmy Watson a solidní výkon ne příliš známého Eddieho Redmayna. Curtis si tak své obsazení pohlídal, podobné stanovisko pak můžeme vznést i nad řemeslnou stránkou snímku, která je prakticky bezchybná a ne jednou navodí pocit příjemného retra. Ovšem rozhodně ne natolik příjemného, aby jeho sledování divák při delší stopáži zvládl, aniž by se nedíval na hodinky, kolik zbývá do konce. Těch sto minut je pro Můj týden s Marilyn optimální, na druhou stranu pro podobnou látku je na tak malém prostoru velmi těžké, aby se tvůrcům podařila vyčarovat záležitost, která se divákovi dostane dostatečně pod kůži.
Verdikt
Můj týden s Marilyn se dá bohužel označit za snímek se syndromy toho nejprůměrnějšího životopisu. Ačkoliv se tentokrát pohybujeme na poli pouhých sedmi dnů, i zde nahlížíme do soukromí známé (a zpustošené) osoby a i zde se rozehrává romanticko-dramatická partie, tolik typická pro životopisné snímky. Scenáristicky se však jedná o veleprůměrný počin, režisér Simon Curtis pak svým odtažitým stylem absolutně rezignuje na nějaké emoce, díky čemuž se na Můj týden s Marilyn za pár měsíců úplně zapomene. Jedná se totiž o tuctový příspěvek ve svém žánru. V žánru, kde jsou povedené herecké výkony a zdařilá řemeslná stránka málo.
