Recenze: The Artist

Recenze: The Artist | Fandíme filmu
Největší favorit letošním Oscarů se zásadně vymyká současným filmovým měřítkům. Opravdu je to taková pecka?

Nejprve malý exkurz do historie. Kdybychom měli najít, kdy naposledy zvítězil v hlavní kategorii na Oscarech snímek režírovaný americkým režisérem-mužem, dostali bychom se až do roku 2008 (Coenovic Tahle země není pro starý). Od té doby opanovaly předávání snímky Dannyho Boyla (Brit), Kathryn Bigelow (žena) a Toma Hoopera (opět Brit). A letos to vypadá, že tradice zůstane zachována a radovat se budou pro změnu frantíci. Vítěz dvou Zlatých palem a miláček kritické obce, The Artist, má totiž cestu k vítězství na Oscarech krásně vydlážděnou, neboť za poslední měsíc pobral snad všechny ceny, jaké mohl. Snímek Michela Hazanaviciuse, který dnes vstupuje do našich kin, sice v oscarové nabídce může působit jako jednooký mezi slepými, ovšem právě to mu nejspíš u Akadamie hraje do karet. To když se obrací k počátkům ozvučeného filmu, je černobílý a také němý.

Zlatá třicátá léta

Hlavním hrdinou je hollywoodská tvář němé éry George Valentin, star první ligy, která je pro tvůrce v podstatě garantem vysokých tržeb. A také garantem významných konexí, které mohou půvabné dámě se špetkou talentu zajistit nějakou tu roli na plátně. Stane se tak v případě Pepy Miller, která se postupně z krátkých štěků ve Valentinových filmech pomalu začne vypracovávat nahoru. Němé éře však po několika měsících odzvoní a zatímco Valentin v ní stále vidí jedinou možnost kvalitního filmového zážitku, sličná Pepa se rozhodne jít cestou ozvučených snímků. Role obou tváří se tak postupně mění. Zatímco Valentin pomalu upadá v zapomnění, hvězda Pepy Miller začíná v Hollywoodu zářit naplno.

Natočit ve 21. století černobílý a němý snímek chce hodně odvahy, přistupovat k The Artist škálou hodnocení, která je determinovaná současnými filmovými trendy, je tak v podstatě nemožné. Scénář je postavený na prostoduché zápletce, jež se dá shrnout do dvou vět, dialogy pak absentují úplně. Hazanavicius absolutně ignoruje současné natáčecí postupy a de facto ve všech aspektech svého snímku se snaží obracet do minulosti. The Artist tak servíruje především velmi expresivní herectví, snažící se alespoň částečně vynahradit chybějící zvukovou složku, více méně neustálý hudební doprovod zastupující okolní zvuky a vůbec, celková kompozice záběrů je provedena tak, jako by přímo vypadla z doby, kdy byly filmy němé éry na vrcholu.

Výraznou pochvalu si v tomto ohledu zaslouží práce s ozvučením celého snímku. Je to totiž hlavně hudební složka, která zvládá dobře udržet divákovu pozornost a která velmi přesně doplňuje jednotlivé scény. Pokud je zrovna na plátně veselo, jsou nám servírovány rozverné energické tóny, při smutnějších momentech pak hudební nástroje nečekaně zvážní. Na několika místech pak Hazanavicius servíruje dokonale synchronizovanou syntézu zvuku a obrazu, kdy se hudba strefuje přímo do pohybu hereckých protagonistů. Zmínku si zaslouží i momenty, ve kterých se vyskytují reálné zvuky okolí, tyto scény si totiž svou neoddiskutovatelnou nápaditostí podávají ruky s dokonalostí a patří rozhodně k vrcholu celého filmu.

Novodobý kult nebo obyčejná kopie?

Na práci francouzského režiséra se dá ocenit, že i divák neznalý němého filmu si po nějakých dvaceti minutách na absenci zvuku tak nějak zvykne a snaží se toho co nejvíce odezřít z úst postav (v klíčových momentech samozřejmě nechybí textová nápověda). Osobně mi ale přijde tento postup nešťastný tváří v tvář dalším oscarovým kandidátům. Zatímco ti se v mnoha ohledech snaží být opravdu nejlepší, The Artist sklízí ovace především za to, jak zdařile kopíruje několik dekád starou filmovou éru. Je to souboj dvou diametrálně odlišných přístupů, který v praxi nemůže být racionálním odůvodněním rozsouzený, černobílý snímek však díky odkazování na ona „božská a legendární“ dvacátá a třicátá léta vítězí. Používá přitom ale určitou míru ne úplně povoleného dopingu, nebo chcete-li švindlu právě v podobě onoho kopírování.

Odhlédneme-li od hudby, kterou by si normální člověk samotnou neposlechl (ovšem ve filmu plní klíčovou a skvělou funkci) může se klidně stát, že The Artist obdrží sošky např. za kameru nebo střih, ovšem jen proto, jak výborně tyto aspekty napodobují kdysi běžné postupy. Nebo že Jean Dujardin svým až pateticky expresivním projevem rozseká „současného“ George Clooneyho v dramatu Děti moje. Zarážející je celá záležitost o to víc, že kdyby snímek vznikl kupříkladu na začátku 40. let, nedlouho po premiéře by po něm neštěknul ani pes Uggie, jenž má ve Valentinově příběhu zásadní roli. Jedná se zkrátka o produkt, který by ve své době nijak nevybočoval z řady dalších filmů, neboť člověka chytne za srdce jen těžko. V roce 2012 je však tento „zjev“ opěvován jedinci, kteří mají něco z němé éry nakoukáno a ve světlě současných předražených produkcí The Artist nadhodnocují jen proto, že jim umožní vrátit se do starých dobrých časů (a zbytek se pak veze s nimi na stejné vlně). Do časů, kdy ještě nebylo 3D, kdy se dění na plátně vyjadřovalo jen obrazem a kdy herci museli se svými obličeji dělat hotové divy, aby divák zachytil jejich motivace. Z nadprůměrného černobílého snímku je tak rázem téměř instantní kult, jen proto, že je diametrálně odlišný od zbytku současné produkce.

Verdikt

Vzhledem k tomu, že The Artist se absolutně vymyká současným hodnotícím trendům, některé stěžejní složky (dialogy!) v něm pak chybí úplně, nedokážu film nějakým číslem pevně „obodovat“. Proto pod tímto textem tak absentuje hodnocení i přes skutečnost, že je snímek v některých svých složkách zdařile odvedený. Režie mnohdy překypuje nápady, souznění zvuku a obrazu je místy magické, herci navíc své postavy za těchto okolností asi jinak pojmout ani nemohli. The Artist však rozhodně není žádným dokonalým dílem, které divákovi rozbuší srdce, probudí v něm zájem o němou kinematografii nebo jej bude vybízet k opakovaným zhlédnutím. Spíš profituje z toho, že používá v dnešní době nevšední filmové postupy, respektive je spíš kopíruje z jedné legendární filmové éry. V praxi to znamená mohutnou adoraci, která je však úsměvná tváří v tvář faktu, že by The Artist při vzniku v době, do níž je situovaný, takovou pozornost rozhodně nevzbudil.

P. S. Fanoušci černobílé a němé tvorby, nechť si v hodnocení představí 8-10 bodů, vyloženě blockbusteroví diváci, pro které snímky bez zvuku neexistují, pak spíše číslo z přesně opačného spektra.

Související články

Nejnovější videa z našeho youtube kanálu!

Logo Fandíme filmu

Šéfredaktor webu je Petr Slavík, e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Máte-li zájem o inzerci na našem webu napište nám na e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Ochrana osobních údajů | Zásady používání cookies | Pravidla webu

© 2011 - 2019 FandimeFilmu.cz / All rights reserved / Provozovatel webu je Koncal studio s.r.o.
Koncal studio s.r.o., IČO: 03604071, Lýskova 2073/57, Stodůlky, 155 00, Praha 5

adblocktest