Nancy je mladá studentka medicíny, jejíž žebříček hodnot nedávno prošel zcela zásadními kotrmelci poté, co její maminka zemřela na rakovinu. Ve snaze utéci před pocitem viny, dobře míněným, leč intenzivním nátlakem ze strany otce a tak nějak vůbec před projevy moderní civilizace se rozhodne vydat se do Mexika na tajnou pláž, o níž jí maminka vyprávěla. Chce se tu s ní rozloučit, najít si čas sama pro sebe a vyčistit si hlavu při surfování. Naruší ale teritorium velkého bílého žraloka. Těžce pokousaná a uvězněná na malém korálovém útesu 200 metrů od břehu si musí vzpomenout na svůj lékařský výcvik, pokud chce ještě někdy vidět svoji rodinu. S přibývajícím přílivem navíc mizí i ten malý kousek země, který ji chrání před žraločími zuby. A ty jsou stále blíž a blíž.

Ať už se podíváte na propagaci Mělčin prakticky z jakéhokoliv možného úhlu (trailer, plakát, …), je na první pohled jasné, že film si v zásadě na nic nehraje a spadá bez jakékoliv debaty do rodiny takzvaných sharksploitation. Přestože tento žánr je v poslední době poněkud nešťastně okupován televizními opusy typu Mega Shark, Sharnado apod., Mělčiny se velmi ambiciózně hlásí k Čelistem, přestože charakterově mají blíž třeba k Otevřenému moři z roku 2003. Silný survival thriller aspekt následně posouvá Mělčiny ještě směrem k ultimátním 127 hodinám Dannyho Boylea, s nimiž mají společný především motiv izolace a pevného ukotvení ke konkrétnímu místu o velmi malém prostoru. Logicky tedy Mělčiny vybízí k očekávání intenzivního, sugestivního a do extrému vyhroceného lidského dramatu s nejistým koncem na téma člověk vs. příroda a stojícmu a padajícímu na intenzivním hereckém výkonu hlavního představitele, který prakticky nesleze z plátna.

Mělčiny tak nejsou past jen pro zoufalou Nancy, ale bohužel i pro diváka. Pod rouškou intenzivního survival thrilleru se totiž skrývá prachobyčejné žánrové béčko, navíc nijak výjimečné a už vůbec ne originální, o nějakém realistickém pojetí ani nemluvě. Poté, co Nancy nastoupí po úvodní expozici na pláž, namaže se opalovacím krémem a přes ten si natáhne neoprén, následuje další expozice, jejíž podstatnou část představují zpomalené záběry na proplouvání skrze vlny, až fetišistické detaily na hrdinčinu prdelku v plavkách a především neustálé přecházení mezi dvěma dějovými rovinami – tou nad vodou a tou pod ní. Právě na této tenké hranici stojí praktické veškeré napětí v celém filmu a nutno podotknou, že jakkoliv to začne diváka v úvodní části dovádět až na hranici šílenství, protože jakožto výrazový prostředek se již během expozice stihne silně nadužívat, dokáže tento jednoduchý motiv utáhnout většinu filmu a dávkovat divákovi napětí způsobem sice jednoduchým a čitelným, nicméně funkčním. Přesto ale naprostou většinu své stopáže připomínají Mělčiny klasickou dětskou hru, kdy skáčete po obýváku po matracích z gauče a kdo šlápne na koberec, spadl do lávy a je po něm.

Scénář je vůbec nejslabším článkem Mělčin, protože nejenom že se nesnaží přijít s něčím novým, ale i to již viděné servíruje absolutně genericky a především zcela rezignuje na jakýkoliv alespoň trochu realistický přístup. Jsem si dost jistý, že po dvou dnech, s dírou v noze, bez jídla a vody a navrch na malilinkatém útesovém pahýlku by Nancy vypadala a chovala se dost jinak, než jak nám tvůrci ve filmu předkládají a to jak z hlediska racionálního uvažování, tak z hlediska fyzických výkonů, které jsou obzvláště ve finále skutečně mimořádné. Film se velmi záhy přizná k tomu, že jej nelze brat vážně a jakkoliv vyhrocenou situaci na plátně sledujeme, je to pořád jenom pohádka.

No a pak je tu žralok. Motor celého filmu, který se na plátně objeví o něco později, než by bylo radno, je na plátně o něco méně, než byste si přáli, je o dost digitálnější, než byste čekali a především ve finále se začne chovat o dost inteligentněji, než by bylo zdrávo. No a když mate expozici, která nefunguje, drama, které není uvěřitelné a záporný “charakter”, kterého je málo, co zbývá?

Jakkoliv to může znít absurdně, docela solidní film. Většina výše zmíněných výtek se totiž týká scénáře, který je opravdu prachmizerný. Ostatní řemeslné disciplíny ale jedou na plné obrátky a zachraňují co se dá.  Naprosto bezchybná je kamera, díky které jsou Mělčiny plné nádherných obrázků a zajímavě fungují také “dvojexpozice”, kdy v záběru vidíme kromě dění na plátně také monitor telefonu, nebo stopky s ubíhajícím časem. Není to originální postup, ale funguje. Střih je přesný a neruší, zvuková složka je mimořádně plná a potěší také hudba, protože Marco Beltrami si zase pro jednou vzpomněl, že kromě syntetizátorů existují i živé nástroje, vylezl ze studia a předkládá příjemný dramatický, lehce etnický ambient (film se odehrává v Mexiku). Celkově je řemeslná úroveň filmu na velmi vysoké úrovni a v momentě, kdy se divák smíří s tím, že od filmu nemůže očekávat nic zásadního a překvapivého, nastupuje právě poctivé řemeslo, které dokáže udržet jeho pozornost a ve finále jej dokonce i lehce nadzvednout ze židle, protože bez ohledu na to, jak imbecilní vyvrcholení filmu je, řemeslně je skvělé a nedá se mu nic moc vytknout (snad kromě výše zmíněného digitálního žraloka).

Ve středu veškerého dění pak naprosto nepřehlédnutelně vyčnívá Blake Lively. Tato osmadvacetiletá herečka se už nějaký ten pátek potýká s nedostatečným oceněním jejích hereckých schopností a v Mělčinách jasně dokazuje, jak jsou tato nařčení lichá. Přestože pochopitelně není jediným hercem, 90% procent času je na plátně ona a slovy filmového fajnšmekra si to “neskutečně dává”. Její výkon je bezchybný jak na úrovni čistě herecké, tak na úrovni čistě fyzické a s přehledem zvládá ustát většinu scenáristických přešlapů až do té míry, že jí bez problému věříte i ten neopren natažený přes opalovací krém. Především ale neskutečně baví (a také dost mrzí) představa, co by dokázala předvést v momentě, kdy by měla k dispozici scénář, který neklouže po povrchu a nebojí se jít  skutečně do extrému, na dřeň, nebo, chcete-li, v tomto případě až na kost. Mělčiny každopádně na jejím výkonu stojí a padají a signál, který vysílají je jasný – Blake Lively je herečka, se kterou bychom měli do budoucna počítat.

Verdikt

Zůstává tak otázka, stačí-li to na uspokojivý divácký zážitek? S klidným srdcem mohu Mělčiny doporučit omladině do dvaceti let, která nemá v rámci žánru příliš nakoukáno a chce si užít něco málo nezávazného napětí, při kterém lze obejmout svoji lepší polovičku. Ti si film užijí bez problému a nebudou se muset stydět se jím pochlubit, protože v zásadě není za co se stydět. Solidní béčko ještě nikoho nezabilo. Kdokoliv starší a s hlubším filmovým rozhledem by si ale měl položit otázku, zda skvělá herečka a precizní řemeslná stránka dokáží vyvážit fakt, že film je vlastně nebetyčná blbost a opodstatnit tak jeho návštěvu v kině.

Kdybych měl za sebe jmenovat jeden neotřesitelný argument, proč jít na Mělčiny do kina, žádný mě nenapadá. Filmu bude stejně dobře slušet domácí kino v pořádném rozlišení, užijete si jej stejně, možná i víc. Rozhodně ale nemohu říci, že bych času stráveného na téhle malebné, bezejmenné mexické pláži litoval. Ve finále jsem si Mělčiny vlastně velmi užil a rád se na ně někdy podívám znova.