Recenze: Den zrady

Recenze: Den zrady | Fandíme filmu
Politické drama v režii George Clooneyho s vynikajícím obsazením právě míří do našich kin.

Skladba letošních na Oscara nominovaných snímků v hlavní kategorii je poměrně pestrá. Máme tu ohlédnutí k historickým milníkům kinematografie, slzopudné látky zobrazující trpké lidské osudy nebo výrazně autorské vize. Úplně však chybí zastoupení subžánru, který je u akademiků poměrně oblíbený, totiž politického thrilleru/dramatu. Zatímco v letech minulých patřily mezi hlavní favority snímky jako Duel Frost/Nixon nebo Michael Clayton, letos se žádná oslava (alespoň na oscarové půdě) typově podobných filmů nekoná. Přitom je to docela škoda, protože nový režijní počin George Clooneyho s názvem Den zrady (adaptace divadelní hry Farragut North od Beau Willimona), si jistě pozornost zaslouží. A nějakou tu oscarovou nominaci navíc jakbysmet.

 

Špinavá politická hra

Snímek je situován do prostředí politické kampaně a marketingu okolo amerických primárek. Hlavním hrdinou je Stephen Meyers (Ryan Gosling), jeden z hlavních šéfů kampaně Mika Morrise (George Clooney), největšího favorita na post demokratického prezidentského kandidáta. Kromě Morrise však stále zůstávají ve hře i další, kteří by se rádi jako hlavní demokratická tvář později ucházeli o místo v Bílém domě. Významná je především postava šéfa kampaně konkurenčního kandidáta (hraje ji Paul Giamatti), která se nedlouho před volbami rozhodne pro velmi zajimavý strategický tah proti týmu Morisse. Což nastartuje sled velmi zásadních událostí, ze kterých se zatočí hlava všem hlavním charakterům.

Ačkoliv Clooney poměrně důkladně a do hloubky sonduje americké primárky, divák téměř nepotřebuje znát pravidla tohoto volebního procesu, poněvadž většina věcí je mu vysvětlena takřka po lopatě a nějaké odborné termíny hrají spíše druhé housle. Dominantním pilířem celého snímku je totiž dobře srozumitelné osobní drama, opepřené poměrně velkým množstvím více či méně zásadních zvratů. Zatímco s postavami je to většinu stopáže jako na houpačce, samotné poselství filmu je velmi prosté, pro někoho až banální či naivní. Na druhou stranu, očekávat v případě vysoké politiky jiné moudro, než to, že všichni jsou vlastně svině a že člověk může věřit jen sám sobě, by bylo snad ještě naivnější.

 

Clooney válí před i za kamerou

Clooney tak rozehrává šťavnatou šachovou partii, která nevyhnutelně spěje k velkému průšvihu a jednotlivé figurky pouze soupeří o to, kdo to nakonec odskáče nejvíc. Z idealisty Meyerse a zprvu solidně vyhlížejících hlavních akterů se tak během devadesátiminutové stopáže stanou do sebe zahledění jedinci, kteří se ženou pouze za největším, ať už politickým či osobním užitkem. Co je však nejdůležitější, onen „přerod“ působí v Clooneyho režijním podání naprosto přesvědčivě a divák nemá sebemenší důvod nevěřit tomu, proč jednotlivé charaktery jednají právě tak, jak jednají. Platí to však především u politických aktérů, poněkud odlišná situace nastává hlavně u postavy novinářky New York Times, která ač má v celé zápletce jednu z klíčových úloh, v samotném filmu působí dost nadbytečně a především nevýrazně.

Prostor na plátně si totiž pro sebe krade ústřední kvartet (Gosling, Clooney, Giamatti a Phillip Seymour Hoffman), jenž je středobodem špinavé politické hry, kterou navíc Clooney jakožto režisér servíruje ve správných dávkách. Den zrady tak dobře graduje, může navíc těžit z odměřené stopáže, díky níž lze ve filmu jen těžko hledat nějaká vyloženě hluchá místa. Clooney režíruje s
velkou lehkostí (a místy velmi nápaditě), pro někoho s možná příliš velkým odstupem od hlavního hrdiny, proto s blížícím se závěrem nepříchází ke slovu žádná kdovíjaká emocionální katarze. Pozornost se místo ztotožnění s Goslingovou postavou upíná ke všem klíčovým hráčům a snímek se tak snaží spíše o sdělení vztahující se na celý systém než na jednoho konkrétního jedince.

Clooney za kamerou má navíc řemeslo v malíku, nikoho přitom asi nepřekvapí, že si velmi dobře vede i po herecké stránce. Podobně vysoký standard předvádí i Hoffman a opět herecky naprosto přesný Gosling, kterému divák doslova hltá každou emoci. Absolutním hereckým králem v Dni zrady je nicméně Paul Giamatti, který si i přes menší prostor krade všechny své scény pro sebe a se svou až pedantskou dikcí kořeněnou špetkou cynismu přehrává všechno živé na plátně. Minimálně jeho závěrečné setkání s Goslingovou postavou, kdy hlavnímu hrdinovi doslova vyzvrací do obličeje všechny činy konané pro svůj vlastní prospěch, je v tomto ohledu památné a v podstatě definuje Giamattiho hereckou nadvládu.

 

Verdikt

I přes určitou scenáristickou nedotaženost některých vedlejších postav nebo emocionální odtažitost nezbývá, než Den zrady jedině doporučit. George Clooney ve své novince servíruje (s lehkostí letitého filmaře) působivou politickou hru plnou zvratů, jež se místo spletitostí amerických voleb soustředí primárně na osudy několika politicky významných hráčů. Herecky brilantní, řemeslně zručné a při své stopáži co do tempa vyvážené drama, navíc umně gradované, možná není filmem roku, rozhodně si ale zaslouží vaši pozornost. A to nejen kvůli zjištění, že politika může být plná špíny i jinde než v naší české kotlině.

Naše hodnocení
8/10

Související články

Logo Fandíme filmu

Šéfredaktor webu je Petr Slavík, e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Máte-li zájem o inzerci na našem webu napište nám na e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Ochrana osobních údajů | Zásady používání cookies | Pravidla webu

© 2011 - 2021 FandimeFilmu.cz / All rights reserved / Provozovatel webu je Koncal studio s.r.o.
Koncal studio s.r.o., IČO: 03604071, Lýskova 2073/57, Stodůlky, 155 00, Praha 5

adblocktest