O Slídilovi (Nightcrawler) se mluví jako o jednom z nejlepších režijních debutu loňského roku už od zářijové premiéry na festivalu v Torontu. A i když si dosavadní horký kandidát na oscarové nominace odnesl v celkovém součtu jen jednu (za původní scénář), otázkou je, jestli Slídil vůbec potřebuje podporu cen, aby byl i pro ne-festivalového diváka relevantním filmem. Odpověď je zcela jednoznačné NE. Neo-noirový thriller Dana Gilroye totiž strefuje všechny cíle, aby se stal budoucí klasikou žánru, a stál v jedné řadě vedle filmů jako Drive nebo Collateral.
Základním kamenem úspěchu je Jake Gyllenhaal. Ten už dává několik let sbohem rolím ve větších hollywoodských blockbusterech (naposledy odmítl Suicide Squad) a věnuje se menším, ale o to herecky náročnějším projektům, do nichž se nebojí ve stylu Christiana Balea drasticky hubnout a zacházet až na hranici svých hereckých schopností. Výjimkou není ani jeho role ve Slídilovi, skutečně slizký a nepříjemný Lou Bloom, který je jednoho dne svědkem brutální autonehody a dostane nápad, jak cizí neštěstí zpeněžit. Tím, že ho jednoduše celé natočí na kameru a pošle do televize.
Zatímco při sledování ostatních letošních oscarovek máte leckdy pocit, že herci „pouze“ výborně ztvárňují své skutečné nebo fikční předobrazy, Gyllenhaal se v Bloomovi ztrácí. Není to zhubnutím, propadlými tvářemi nebo mastným účesem, ale celkovým hereckým projevem, od důrazného odehrávání dialogů po přecházení mezi několika polohami jeho charakteru. Ať už je ale Bloom nezkušeným nováčkem nebo profesionální novinářskou hyenou, která by klidně za desítku střelila i smrt své babičky, Gyllenhaal je v roli vždy přesvědčivý a precizní. Fyzická proměna mu jistě pomáhá, ale nediktuje jeho herecký projev natolik, jako třeba v případě Stevea Carrella v Honu na lišku.
Gilroy však na přesně obsazeného hlavního herce nabalil ještě uhrančivý a pečlivě budovaný scénář, který svým vyústěním sice příliš nepřekvapí, ale naplno vám prodá figuru Loua Blooma jako anti-hrdinu pro 21. století - muže bez soucitu a jakékoliv morální integrity, jehož americký sen není až tak zásadně založen na penězích, ale především na kontrole. Sociálně kritický podtext o stavu současných médií je dost podstatným, ale rozhodně ne jediným tématem, o němž Gilroy ve Slídilovi vypráví. Jeho nezajímavější částí je však přechod z poměrně ostrého sociálního dramatu do noirového thrilleru.
Ten se odehraje v druhé polovině filmu a jeho hlavní devizou je, že i když značně přiostří na nebezpečí a počtu mrtvých, tak jeho společenská kritika z první poloviny nikdy neztratí na relevanci. Když se Bloom v nejlepší scéně filmu vydává sám do domu, v němž před dvěma minutami řádil vrah, nebo je součástí adrenalinové honičky ulicemi Los Angeles, nikdy to není tak extrémní a přestřelené, že by to Slídila svrhlo do vod sebeparodie. A to i když se s osudy některých postav zachází v průběhu filmu velmi nekompromisně.
Menší výtka v jinak vynikajícím thrilleru směřuje jen na sountrack Jamese Newtona Howarda, jehož optimistické vybrnkávání by lépe sedlo do pokračování Forresta Gumpa. Nikdy to sice není tak otravné, aby to vyloženě vytrhávalo ze zážitku z filmu, ale škoda, že si Gilroy nemohl na chvíli vypůjčit Cliffa Martineze. Jeho dunivé synťáky by atmosféře vůbec neuškodily.
Verdikt
Slídil je výborný neo-noir nabízející skvělou spolupráci průrazného herectví Jakea Gyllenhaala s fascinující historkou o morálním úpadku médií. Lou Bloom je charakter, u kterého si budete přát, abyste ho nikdy v životě nepotkali. Pak se ale přistihnete, jak mu držíte palce a vlastně tajně doufáte, že si ve finále všechny obmotá kolem prstu. A tak poznáte, že sledujete skutečně fantasticky vystavený thriller.
