Recenze: Líbánky

Recenze: Líbánky | Fandíme filmu
Je tu nový film Jana Hřebejka. Jak se jednomu z našich nejplodnějších režisérů současnosti zadařilo tentokrát?

Jan Hřebejk, jeden z nejznámějších, nejoblíbenějších a nejplodnějších českých režisérů posledních dvaceti let, bezpochyby patří také k těm nejnevyrovnanějším. V jeho filmografii nenalezneme jen nestárnoucí Pelíšky či Musíme si pomáhat, ale i velmi zajímavé soudobé záležitosti, jako je třeba předloňská Nevinnost. V oné filmografii se ovšem nachází i Svatá čtveřice nebo Nestyda...

Počítám-li správně, tak Líbánky jsou již desátým Hřebejkovým filmem jehož scénář má na svědomí Petr Jarchovský. Podle režiséra se má jednat o poslední díl pomyslné trilogie a Líbánky tak doplňují Kawasakiho růži a Nevinnost. Navzdory názvu, který může evokovat hravou romantickou komedii, nám tvůrci předkládají drama, které by se svojí stavbou a především balancováním mezi hravostí a poměrně vážným tématem, rádo podobalo skandinávským filmům, jako je například Rodinná oslava Thomase Vinterberga.

Celý děj filmu je situován do prosluněného svatebního víkendu. Ženich a nevěsta (Aňa Geislerová a Stanislav Majer) tvoří idylický pár a divák nemá problém věřit tomu, že to zrovna těmto dvěma vyjde. Na svatební oslavu, konanou v úzkém rodinném kruhu, dorazí i nezvaný host. Sympatickému mladíkovi, který se představí jako Jan Benda (Jiří Černý), kamarád ženicha, nedělá problém zapojit se do svatebního veselí. Až na to, že ho na zmíněnou oslavu nikdo nepozval. Toto poněkud neslušné chování by mu snad mohlo být tolerováno, kdyby neznervózňoval jak ženicha, kterému připomíná dávnou křivdu, tak nevěstu, která nechce přijít o idealizovaný obrázek svého novomanžela.

První třetina filmu čítající svatbu a počátek oslav na odlehlé usedlosti, klape velice slušně, především díky dobře dávkovanému, nepodbízivému napětí a divácké zvědavosti. Ve druhé třetině, kdy už divák ví co se děje a začíná očekávat tragické vyústění či příslib katarze, Líbánky začínají ztrácet dech, aby v té poslední třetině popřely všechny své dosavadní klady. Jakoby režisér jednoduše ztratil odvahu, nebo se mu prostě jen nechtělo hnát vývoj událostí do extrému. Uznávám, že to by také nemuselo být to správné řešení. Na druhou stranu, nevadil by ani pravý opak: kdyby film skončil naprosto otevřeně, opředený otazníky. Řešení, které Jarchovský s Hřebejkem zvolili, je to nejvíce škodlivé.

Jakoby ani jeden z tvůrců netušil, co si s rozjetým příběhem počít, a tak se zbytek filmu plácá mezi napínáním a konejšením diváka, u kterého toto kličkování vyvolá pocity marnosti a možná i otrávenosti. Nastavovaný závěr, který oplývá několika vyloženě zbytečnými retrospektivami, už je jen dokonáním zkázy.

Hřebejkovi nejde zapřít nadšení, řemeslo ani práce s herci. Jarchovskému zase snaha o originalitu a povznesení úrovně obvyklé pro vyprávění užívané v českých filmech. Aňa Geislerová je snad už po sto dvacáté stavena do nelehké úlohy trpící a milující ženy a přesto je na ní pořád to něco, kvůli čemu jí budou režiséři nadále obsazovat a diváci respektovat. Její kolega Stanislav Majer (Odpad, Město, Smrt; Nevinné lži) se ukázal též dobrou volbou a je jen škoda, že mu scénář nedává víc prostoru pro lepší charakteristiku komplikované, snadno zavrženíhodné a přesto naprosto lidské postavy. Zásadní role byla svěřena Jiřímu Černému (Tři sezóny v pekle, PIKO), ale právě jemu nejvíce škodí topornost s jakou jsou napsané některé dialogy. Je těžké snažit se vzbudit dojem lítosti a frustrace, když jste nuceni odříkávat toporné věty s chladným odstupem.

To, k čemu nelze mít výtky je fantastická kamera Martina Štrby (Hořící keř, O rodičích a dětech) a citlivě zkomponovaná (i když občas nemístně použitá) hudba Aleše Březiny (Musíme si pomáhat, Kawasakiho růže). Jinak lze říct, že trocha té syrovosti, uvěřitelnějších emocí a úprava dialogů, které vyloženě šustí papírem, by Líbánkům moc slušela. Pokud jste byli nadšeni z Nevinnosti a očekáváte něco na podobné úrovni, asi byste měli mírnit svá očekávání. Ve srovnáním s Nevinností vychází Líbánky jako ten poražený, ale v rámci českých filmů se za svoji existenci vůbec nemusí stydět. Jen to bude spíš jeden z těch filmů, které se nenápadně krčí vzadu a snaží se na sebe příliš neupozorňovat.

Verdikt

Líbánky rozhodně nejsou špatným filmem. Jsou filmem, jehož tvůrci rozjeli velice zajímavou premisu, aby jim došel dech v tu nejméně vhodnou chvílí. Oni tvůrci by rádi předstírali, že divákovi předkládají film o vině, černém svědomí a snad i touze po odpuštění, ale ve výsledku jde opět jen o banální příběh jehož konečné vyznění diváka v tom lepším případě jen otráví.

Naše hodnocení
6/10

Související články

Nejnovější videa z našeho youtube kanálu!

Logo Fandíme filmu

Šéfredaktor webu je Petr Slavík, e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Máte-li zájem o inzerci na našem webu napište nám na e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Ochrana osobních údajů | Zásady používání cookies | Pravidla webu

© 2011 - 2019 FandimeFilmu.cz / All rights reserved / Provozovatel webu je Koncal studio s.r.o.
Koncal studio s.r.o., IČO: 03604071, Lýskova 2073/57, Stodůlky, 155 00, Praha 5

adblocktest