Na podzim roku 1954 v Alžírsku, po dlouholeté eskalaci napětí, začala válka o nezávislost od Francie. Příběh francouzského filmu Daleko od lidí (Loin des hommes) nás přenese právě do období, kdy se nacionalističtí rebelové postavili na odpor kolonizátorům a provází nás několikadenním příběhem dvou mužů na nejisté cestě vyprahlou krajinou. Film sám o sobě měl v domácí Francii premiéru již před rokem, k nám se však do pár kin dostal až letos v březnu.
Není však třeba nechat se zmást nálepkou válečného filmu. Samotný konflikt je hlavně berlička sloužící pro dosažení atmosféry a barvička pro dokreslení situace, která i v otevřené, širé pustině všechny svírá. Pro diváky, které právě tahle tematika přitahuje, může jít alespoň o zajímavou ukázku toho, jak se válka rozpíná do nejodlehlejších koutů alžírských kamenných pouští a vlivu, který má na nejobyčejnější obyvatele.
Dílo režiséra Davida Oelhoffena, o kterém zatím velké povědomí není (podílel se scenáristicky například na další novince v kinech, včera recenzované kriminálce Případ SK1), je spíš, než válečným dramatem, jakýmsi osobnostním snímkem, při kterém se dostáváme pod kůži (bohužel ne moc hluboko) vztahům mezi navzájem neznámými i známými lidmi. Hlavní roli učitele a bývalého vojáka jménem Daru, si střihl Viggo Mortensen, jehož ostré rysy se do lokací, ve kterých se film odehrává, výborně hodí. Jeho kovbojský výraz koresponduje s pojetím snímku, kdy mnohé záběry na liduprázdné prašné duny a v údolích se klikatící cestičky, připomínají spíš prostředí z westernů, než z Afriky. Zdařile mu sekunduje Reda Kateb, herec alžírského původu, v roli zaleknutého a poddajného zajatce.
Tihle dva se spolu setkávají v malé škole uprostřed ničeho, kde Daru žije usedlickým životem a o válce k němu dolétly jen zmínky. Pak mu je z ničeho nic hozen na krk za vraždu zajatý Mohamed (Kateb). Daru ho má dopravit k soudu do den vzdáleného města, což však rozhodně nemá v plánu. Povstalečtí bojovníci na sebe ale nenechají dlouho čekat, a tak se učitel na cestu vydá. Jak to tak chodí, dvojice se pomalu poznává a Daru svému svěřenci rozmlouvá podivnou smířlivost s trestem za vraždu. Mnoho slov spolu však dvojice neprohodí a spíš na sebe jen vzájemně tiše působí. Cestu potom dokreslují příležistostné rozhovory s povstalci, které ilustrují pohled na situaci v zemi.
Scény jsou jen občas hudebně doprovázeny, hodně se ale sází na působení přirozených zvuků prostředí a jejich propojení se záběry na něj. Vítr, štěrk a kamení chrastící pod nohama je mnohdy lepší kulisou, a když už slyšíme hudební doprovod, jde spíš jen o znění tónů, táhnoucích se kolem postav, jak pěšiny v nekonečných kamenných polích kolem dun. S téměř stominutovou stopáží je film s ohledem na prostou dějovou linku tak akorát dlouhý, aby nezačal nudit a zároveň dost dlouhý na to, aby na diváka přenesl základní pocity, které se snaží předat.
Při shrnutí aspektů filmu tak příběhově holého je ale nutno zkonstatovat, že i přes vyrovnané a poctivé zpracování, v něm není místo na nějaké ohromující nápady. Různé konfrontace s lidmi jsou logickým následkem putování, a tak se u některých může zdát, že jsou před ústřednou dvojici předhazované spíš proto, aby vyplnily čas, než aby skutečně posunuly a obohatily děj. Nakonec film není ani komorním dramatem o dvou nakrátko propojených osudech, ani baladickým putováním přes nástrahy neklidné pouště. Je prostě filmem popisujícím pár událostí z neznámých životů, které se se závěrečnými titulky opět do neznáma ztrácejí. Vedlejší postavy nedostávají (a vlastně ani nepotřebují) mnoho prostoru, jejich účinkování je epizodní a film sám je malá událost o malých lidech, která nabízí hlavně pěknou, nepřepálenou podívanou.
