Recenze: Kmen

Recenze: Kmen | Fandíme filmu
Drsný a syrový pohled do komunity neslyšících delikventů neustojí slabší povahy.

Festivalový, a obecně artový film baží po depresivních, pesimistických tématech. Autoři si často vybírají pasivní nebo nekonající hrdiny a divákovi tak servírují různě pokroucené variace pozorovacího realismu, které v nešikovnějších případech vyšumí do prázdna a diváka ničím neosloví, natož aby jej zasáhly.

Občas se ale také zjeví film, který vás pozve do naprosto bezvýchodného světa, do světa, kde naděje zemřela na předávkování antidepresivy a vám nezbývá, než si film psychicky (v případě Kmenu i fyzicky) protrpět. V takových světech se rezignuje na jakoukoliv smířlivost nebo sentiment – tolik běžné v mnoha průměrných festivalových snímcích.

Ukrajinský snímek Kmen, režiséra Miroslava Slaboshpitskyho, je právě takovým filmovým zjevením a nevyhnutelně bude skloňován coby jeden z největších filmových zážitků letošního roku. Kmen neobsahuje žádný dialog, voice-over, titulky ani hudbu, jedná se totiž o příběh z internátu pro neslyšící, kde postavy komunikují pouze prostřednictvím znakového jazyka.

Slaboshpitsky tak diváka staví před nečekaný a svým způsobem vizionářský úkol, nutí nás číst jeho počin pouze obrazem, v podstatě pracuje s principem němé kinematografie, ale narozdíl od oscarového hitu The Artist, Slaboshpitsky k němému filmu nepřistupuje staromilecky, ale progresivně. Absence zvukové stránky není ohlédnutím do minulosti, natož jediným důvodem, proč by měla být Kmenu věnována pozornost, naopak vynechání zvukové stopy je zcela legitimním, byť stále hodně experimentálním, způsobem, jak ozvláštnit divákovu percepci filmového díla a vyprávění.

Samotný příběh je poměrně prostý, film začíná příchodem mladíka (jehož jméno můžeme vyčíst až ze závěrečných titulků) do ústavu pro neslyšící. Slaboshpitsky nás, podobně jako svého hrdinu, provádí skrytým světem internátu, který jakoby existoval ukrytý před zbytkem světa. Stejně jako hrdina se i divák seznamuje s kmenovou hierarchií nekontrolované mládeže a s iniciačními rituály, skrze něž se hlavní postava vypracuje přes zloděje a násilníka až k pasákovi studentek u parkoviště kamionů. Zvrat nastává ve chvíli, kdy se do jedné z mladých konkubín zamiluje, a kmenová pravidla se střetnou s láskyplným vzplanutím.  Vše vyústí v tragické a surové důsledky, v jejichž duchu se koneckonců nese celý film.

V jednom z rozhovorů režisér zdůrazňuje, že svůj film nepovažuje za snímek ukrajinský, nýbrž za východoevropský, jistě nejen pro všudypřítomný marasmus a prostředí „šedé zóny“. Ačkoliv si netroufám generalizovat a zjednodušovat složitou východoevropskou zkušenost, domnívám se, že ztráta jakékoliv perspektivní budoucnosti postav Kmenu, je pro valnou část východoevropské společnosti symptomatická a nakonec nejenom pro východní Evropu.

Silnou stránkou filmu je její formální zpracování, Kmen reprezentuje tu nejčistší formu realismu. Pakliže Slaboshpitsky odkazuje své dílo k jakési kolektivní východoevropské tvorbě, nelze opomenout rumunskou novou vlnu, s níž má jeho film leccos společné. Tvůrci Kmenu diváka v ničem nešetří. v jejich světě neexistuje vlídné slovo, což je nejbolestivější během příšerné scény domácího potratu, která překonává i potrat v rumunském filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Oproti většině filmů rumunské vlny ale v Kmenu převládá formální preciznost, zatímco například 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny těží z místy chaotické a rozklepané kamery, autoři Kmenu sází na pečlivé rámování záběrů, sofistikovanou mizanscénu a dechberoucí kameru, kterou má na svědomí Valentin Vasjanovič, at už se jedná o promyšlené kamerové jízdy nebo plynulé snímání se steadicamem.

Radikální zobrazení všudypřítomné surovosti a násilí je nejproblematičtějším bodem Kmenu, obzvláště samotný závěr si koleduje o podezření z prvoplánové snahy šokovat, tolik podobné francouzským filmařům typu Gaspara Noé, Xaviera Gense či Alexandra Ajy.

V zmiňovaném interview režisér dodává, že považuje násilí a sex za základy kinematografie, které byly od počátku filmu různými způsoby reflektovány. Tyto de facto Freudovy destruktivní a milostné pudy pak ve svém filmu promítá coby záchytné body, skrze které přes komunikační bariéru lze pochopit motivace postav. Protože navzdory neznalosti ukrajinského jazykové systému, pohnutkám z lásky nebo nenávisti porozumíme vždy.

Naše hodnocení
9/10

Související články

Nejnovější videa z našeho youtube kanálu!

Logo Fandíme filmu

Šéfredaktor webu je Petr Slavík, e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Máte-li zájem o inzerci na našem webu napište nám na e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Ochrana osobních údajů | Zásady používání cookies | Pravidla webu

© 2011 - 2019 FandimeFilmu.cz / All rights reserved / Provozovatel webu je Koncal studio s.r.o.
Koncal studio s.r.o., IČO: 03604071, Lýskova 2073/57, Stodůlky, 155 00, Praha 5

adblocktest