Recenze: Díra u Hanušovic

Recenze: Díra u Hanušovic | Fandíme filmu
Další český film, který zkrátka ukazuje, jak také může vypadat život na venkově. Nepomáhají ani dobří herci, ani věhlasný divadelní režisér.

Kritizovat český film či přiživovat předsudky vůči němu je v určitých kruzích mnohaletou tradicí a stereotypem. Bohužel, ve valné většině stereotypem oprávněným, a tak je o to těžší, a často i bolestnější, se na nějaký český film upřímně těšit a věřit, že nezapadne mezi ukázky tvůrčí impotence.

Očekávat světlou výjimku od režijního debutu herce a divadelníka Miroslava Krobota, se ukázalo jako naivní. Ačkoliv se Díra u Hanušovic opírá o věhlasný herecký soubor Dejvického divadla a lákavý vizuál, není ničím jiným, než dalším důkazem české filmové mizérie. Český zástupce v hlavní soutěži karlovarského festivalu, kde si snímek také odbyl svou světovou premiéru, trpí typickými neduhy tuzemského filmu. Jedním z nejvýraznějších je neschopnost nebo neochota naplnit nějaký konkrétní žánr. Snímek tak osciluje někde na pomezí komedie a dramatu, zkrátka klasická malá domů aneb „uhrajem to na tragikomedii“. Divák se pobaví, zazoufá si, dojme se a ještě přičichne k tomu vysokému festivalovému umění, o kterém sice každý mluví a píše, ale nikdo mu nerozumí a sleduje ho pouze z pocitu vlastní výjimečnosti a nadřazenosti.

Ne, teď vážně. Příběh o Maruně (Tatiana Vilhelmová), která v zapadlé vesnici v Jeseníkách přežívá podobně rezignovaně jako další postavy, postrádá dramatický oblouk a zaráží svou prázdností a strojeností. Rezignovanost či lépe řečeno pasivnost je koneckonců typickou vlastností většiny hlavních postav tuzemských filmů. Maruna pospává s místním starostou Jurou (Ivan Trojan), který na rozdíl od dalších vedlejších postav není vyloženě přihlouplý buran, ale toliko slaboch. Maruně slibuje společné bydlení v domě, který pozvolna staví, jenže si zjevně vůbec neví rady, dům se rozpadá a v hospodě, kde Maruna pracuje, si Jura mezi pivními štamgasty objednává kofolu. Mužnost si dodává nočním hlídáním a střelbou na posedu, ačkoliv nikdy nic netrefí.

Výrazně aktivní jednající je tak pouze Marunina sestra Jaruna, která usiluje o odcestování do zahraničí k bohatému, ale postaršímu vdovci. Další vedlejší figurky slouží spíše jako typové karikatury a stereotypy, než plnohodnotné postavy. Dopustíme-li se neodpustitelného hříchu a troufneme si porovnávat Díru u Hanušovic například s anglickým filmem Kalvárie (taktéž menší film z venkovského prostředí, promítaný v Karlových Varech). rozdíl v práci s vedlejšími postavami je znatelný. Zatímco v Kalvárii jsou jednotlivé postavy rozkresleny a umně zapadají do zápletky kolem hlavního hrdiny, ve filmu režiséra Krobota většina postav Marunu nikterak neovlivní.

Krobot se uchyluje k tématu, které bylo českým filmařům vždy blízké, a to k tematizaci maloměsta. Díra u Hanušovic neoplývá realistickým vhledem jako nedávná Poupata ani osobitou empatii raných filmů Bohdana Slámy. Komplikované, ale nádherné prostředí Jeseníků jsme zase měli možnost lépe vstřebat již v Aloisi Nebelovi. Během jedné scény sedí postavy v hospodě a sledují jakýsi dokument, kde přímo zazní replika o sopečném kráteru, v němž se časem uchytila nádherná flora a fauna. Zjevná paralela s údolím v Hanušovicích, kterou ještě zvýrazňuje místy až krajinářská kamera Jana Baseta Střítežského, se rozpadá při pohledu na místní obyvatele. Film začíná náhlým úmrtím německé kněžny, s níž z filmu také mizí jakýkoliv vkus či noblesa. Následuje buranství, nevkus a přehršle prvoplánových vulgárních a násilných výlevů. Celkově se zdá, že se Krobot silně inspiroval v poetice Irwina Welshe, jehož Ucpaný systém byl v Dejvickém divadle zinscenován. To, co působilo ve Welshově podání přirozeně a autenticky (Hynek Čermák v obou případech hraje alkoholického násilníka), je v Díře u Hanušovic stylizované, směšné a místy až trapné.

Přesto by bylo přísné o debutu mluvit jako o ódě na buranství po vzoru Zdenka Trošky. Formální stránka filmu je totiž na místní poměry rozhodně nadprůměrná, hned během expozice snímku zaujme především kamera. Tvůrci se snažili zcela vyhnout používání kamerových jízd, namísto toho volí kompozičně vytříbené a poměrně dlouhé záběry, které tak zdůrazňují životní strnulost na vesnici a cíleně zabraňují jakékoliv dynamice. Obecně ale Díra u Hanušovic dokazuje, že nadprůměrné herecké obsazení neznamená a priori nadprůměrný film.

Naše hodnocení
5/10

Související články

Logo Fandíme filmu

Šéfredaktor webu je Petr Slavík, e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Máte-li zájem o inzerci na našem webu napište nám na e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Ochrana osobních údajů | Zásady používání cookies | Pravidla webu

© 2011 - 2020 FandimeFilmu.cz / All rights reserved / Provozovatel webu je Koncal studio s.r.o.
Koncal studio s.r.o., IČO: 03604071, Lýskova 2073/57, Stodůlky, 155 00, Praha 5

adblocktest