Teenagerovských fantasy nám na plátnech poslední dobou běhá docela dost. Kdy se do této divácky oblíbené škatulky přidá i nějaký evropský kousek, proto bylo jen otázkou času. Jenže prezentovat právě španělské Verbo, jako snímek dobrodružného rázu, byl až bolestně špatný nápad. Tady se totiž cílí úplně jiným směrem.
Verbo nabízí příběh Sary, obyčejné dívky, co si moc nerozumí s rodiči, chodí na střední školu, nesměle pokukuje po svém třídním idolovi a obdivuje graffiti na stěnách celého města. Ovšem jen ty, které má na svědomí jakýsi Liriko. Sara má totiž pocit, že k ní autor nástěnných „maleb“ promlouvá a chce jí tak sdělit nějaké důležité poselství. Jenže hlavní hrdinku potká několik nešťastných rozhodnutí a náhod a bez toho, že bych prozrazoval, co přesně se v ději semele, stojí najednou Sara na pokraji sebevraždy. Udělá onen poslední krok? Neudělá? A je vlastně tento krok skutečný nebo je všechno tak trochu jinak?
A fantasy nikde, že? Pokud vám to zní poněkud zmateně, nejste sami. Ne že bych za každou cenu vyžadoval kouzelné pozlátko tajemného podsvěta, ale když se scénář dvě třetiny potácí v trestuhodně zaměnitelné snaze o vykreslení starostí průměrné teenagerky, je to trochu zklamání. Přitom vizuálně na tom snímek není vůbec špatně. Proměnlivé nástěnné obrazy působí úžasně a chvíle, kvůli kterým Verbo získalo onu nešťastnou nadpřirozenou nálepku, také nepostrádají nejeden zajímavý vizuální nápad. Jen mi tyto dvě roviny vůbec nepasují k sobě navzájem. Kromě toho mám se směrem vyprávění ještě jeden nemalý problém.
Jak je asi patrné z dějové premisy, chce Sařin příběh odradit všechny nešťastné dospívající jedince od jakýchkoli unáhlených činů, od sebepoškozování až po sáhnutí si na vlastní život. A tato prapůvodní myšlenka, ke které španělská introvertní studie směřuje, je milá, dojemná a ve své podstatě velmi chvályhodná. Jenže kvůli příběhovým mysteriózním zákrutám nakonec poselství vyznívá velmi krkolomně a v mých očích dokonce opačně. Jinými slovy – ono varování před sebevraždou nakonec nepůsobí dost důrazně, spíše téměř nabádá k dobrodružství, ze kterého při dostatku odvahy klidně může vést cesta zpět. A to mi ve světě zranitelných teenagerů, na které tvůrce Eduard Chapero-Jackson očividně cílí, přijde jako nebezpečně dvojsečná zbraň.
Nevím, možná dělám z komára velblouda a nedokážu si proto Sařin příběh užít. Ale i když se snažím vidět na filmu to lepší, pořád mi psychologická a fantastická rovina k sobě nesedí, Alba García mi v hlavní roli přijde nevýrazná a celý metaforický koncept působí až příliš průhledně. Hranice mezi dramatickou realističností a snovým nadhledem je ale naopak poněkud nečitelná.
Verdikt
Evropský směr tentokrát míří do slepé uličky. Na dobrodružství se čeká moc dlouho, psychologie je mělká a hlavní hrdince je občas problém vůbec fandit. Ani příjemná audiovizuální stránka pak nedokáže tuhle prázdnotu uspokojivě překrýt.
