Juraj Jakubisko, slovenský režisér, který dlouhodobě žil a tvořil v Česku, v pátek 24. února v Praze zemřel. Bylo mu 84 let. Slovenské RTVS to potvrdila Jurajova dcera Janette. Jakubisko patří mezi nejvýznamnější slovenské režiséry, vysloužil si mezinárodní věhlas a vžilo se pro něj označení „Fellini východu“.
Narodil se roku 1938 ve slovenském Kojšově. Vychodil obor fotografie na střední umělecko-průmyslové škole v Bratislav a v letech 1959-66 studoval pražskou FAMU. Už od roku 1956 točil studentské krátkometrážní filmy a dokumenty. Jeho prvním celovečerním filmem se staly Kristove roky (1967) a během československé nové vlny a uvolnění poměrů v 60. letech stihl natočit ještě snímky Zbehovia a pútnici (1968), Vtáčkovia, siroty a blázni (1969) a Dovidenia v pekle, priatelia (1970).
Následně se zařadil mezi režiséry, kteří z politických důvodů dlouho nesměli hrané celovečerní filmy točit. V oboru se udržel díky dokumentární tvorbě, která nebyla tak na očích. Příležitost vrátit se k hraným celovečerním filmům přišla teprve v roce 1979, kdy natočil Postav dom, zasaď strom. Následovala Nevera po slovensky (1980) a především Tisícročná včela (1983), jež je zřejmě vůbec nejuznávanějším Jurajovým (potenciálně slovenským) filmem.
Posléze vznikly dvě pohádky – Perinbaba (1985) a Pehavý Max a strašidlá (1987). V Perinbabě měl Jakubisko tu čest, že mohl do hlavní role obsadit Giuliettu Masinu, ženu svého milovaného Felliniho. Posledním Jurajovým filmem před přelomem letopočtu se stalo Sedím na konári a je mi dobre z roku 1989.
Po revoluci přišly Takmer ružový príbeh (1990), Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992) a Nejasná zpráva o konci světa (1997). Po ní následovala delší tvůrčí odmlka. Režisérovi se na jeho umělecky ambiciózní projekty čím dál tím hůř sháněly peníze, v roce 2001 se stal docentem na FAMU. Teprve v roce 2004 následoval snímek Post Coitum. Eroticky laděný film byl extrémně špatně hodnocený, za pozornost stál snad jen proto, že si v něm zahrál Franco Nero. V tom samém roce Jakubisko získal Českého lva za celoživotní přínos.
Čtyři roky poté ještě přišla Bathory, historický portrét Alžběty Báthoryové, nechvalně proslulé uherské hraběnky, které je přisuzováno, že spolu s několika pomocníky umučila a zabila (dle různých zdrojů) 20-2000 mladých žen. Snímek byl extrémně ambiciózní. Točil se za 300 milionů korun ve slovensko-česko-maďarsko-britské koprodukci, přičemž v prvních třech zemích šlo v té době o vůbec nejdražší filmový projekt. Natáčení bylo extrémně komplikované, nicméně návštěvnost neodpovídala vynaloženým nákladům a kritika ze snímku také nebyla nikterak odvařená.
Posledním Jakubiskovým filmem se stane Perinbaba a dva světy, tedy pokračování úspěšné pohádky z roku 1985. Režisér našel způsob, jak se obejít bez zesnulé Giulietty Masiny a stačil snímek dokončit. Do kin by měl být uvedený v letošním roce.
Čest Jakubiskově památce a upřímnou soustrast pozůstalým.
Titulní foto: Juraj Jakubisko při natáčení filmu Perinbaba a dva světy
