Adam je zdola, Eden je shora. A oba se milují. Což by samotné nebyl až takový problém, kdyby bydleli ve stejném činžáku a dělilo je od sebe jen několik pater. Debutující argentinský režisér Juan Solanas ale raději nechal Adama a Eden žít každého na jiné planetě, které jsou od sebe vzdáleny pouze několik (tisíc) metrů. Zatímco Adam přežívá v industriálním a chudinském spodku, jeho dávná láska žije ve futuristické metropoli horního světa. I když je přecházení z jednoho světa do druhého přísně zakázáno, Adam se nezastaví před ničím, aby získal zpět srdce své milované. Ani před ilegální emigrací do světa, který se mu celý život jeví vzhůru nohama.
Na úvod je třeba upřesnit, že i když je ústřední nápad hlavním důvodem, proč vůbec Paralelní světy stojí za pozornost, v jádru je to stále „pouze“ klasická romance, kterou už jste viděli mnohokrát a jejíž zvraty uhodnete dvacet minut předtím, než se doopravdy stanou. Juan Solanas je ale neskutečně ambiciózní tvůrce, který bůhvíkde sehnal pro svůj první celovečerní film padesát milionů dolarů a nebál se prosadit si svojí futuristickou romanci, která nikdy neustoupí z toho, co naznačí v prvních patnácti minutách. Tedy z přebarveného a 
přesvíceného vizuálního zpracování, opulentní kamery a „green-screenového“ inferna, které ve svých slabších momentech připomíná schválně srandistické zpracování loňské parodie Iron Sky. Většinou ale Solanas s dostupnými prostředky pracuje velmi úsporně, kamerovými triky často zakrývá nedostatek financí a ve finále se tak o audiovizuální složce filmu nedá říct takřka nic negativního.
Jako by si ale Solanas vyplýtval svojí invenci na bezpochyby originálním nápadu paralelních světů a tak trochu rezignoval, když bylo potřeba zasadit do světa zajímavý příběh. Jim Sturgess a Kirsten Dunst jsou v titulních rolích snaživí, nicméně ani oni nezachrání často podprůměrné dialogy a scénáristické berličky, po kterých musel Solanas zatraceně dlouho pátrat v červené knihovně. Vyprávění skutečně funguje jen ve chvílích, kdy se Adam pokouší dostat za svou milovanou a kompletně stagnuje a padá k zemi, když se oba potkají a měli by se odehrát nějaké emoce. Je celkem osvěžující mít takto invenční nápad jako hlavní náplň filmu, ale když zjistíte, že pod chutnou audiovizuální polevou se skrývá naprosto konvenční punčový řez z cukrárny odvedle, tak se nelze bránit zklamání.
Ještě podivnější je ale fakt, jak film zachází s pravidly obou paralelních světů. V rádoby epickém úvodním monologu sice postava Jima Sturgesse velice rychle vysvětlí, jak se díky existenci dvou Zemí změnili zákony gravitace, ale Solanas si stejně pravidla v průběhu filmu mění, jak se mu zachce. V jednu chvíli Adam málem umře z malé popáleniny a ve druhé hravě 
rozdýchává pád z jednoho kilometru, při kterém neskončil ve vodě, ale na stromě. V závěrečných pokusech o akční scény už Adam skáče sem a tam, jako by měl pod sakem trikot s velkým S. Paralelní světy se tak stávají velmi schizofrenním filmem, který se nemůže rozhodnout, jestli bude inteligentním sci-fi dodržující žánrová pravidla nebo nespoutanou fantasy o tom, jak láska hory přenáší. Ani jedno přitom není vůbec špatné, dohromady ale tvoří dost podivný mix.
Verdikt
Skutečný potenciál filmu ukazuje pouze výborná první hodina, která se pevně drží struktury moderní nezávislé sci-fi, navíc vycházející ze skutečně dobrého nápadu. Dokud Adam pouze lační po své ztracené lásce a je ochoten se kvůli ní doslova přetočit do jiného světa, jsou Paralelní světy režisérsky vytříbenou podívanou fungující ve všech ohledech. Jakmile se ale dostaví zbytečné scénáristické kličky a happy-end, který hlavnímu hrdinovi spadne do náruče naprostou náhodou, film míří trochu zbytečně do kopru. Samotný koncept dvou světů je navíc trochu klišovitě rozdělen do zuboženého spodku a ošklivě kapitalistického hořejšku, kterému vládne zlá mega-korporace. Naštěstí tento motiv nehraje v Paralelních světech prim, a proto není až tak obtížné ignorovat jeho prostoduchou náturu.
Ve finále jsou Paralelní světy typickou ukázkou filmu s ambiciózním nápadem (možná až příliš ambiciózním nápadem), který se ale po čase jaksi vyčerpána a nic jiného pak už snímek nedokáže nabídnout. Škoda je to o to větší, že Argentinec Solanas má viditelně talent a kdyby se příště dostal k nějaké líp napsané látce, výsledek by mohl být úplně z jiného světa.
