Vnímavý divák by mohl namítat, že efekt jediného záběru by mohl vést k určité ztrátě perspektivy, respektive omezovat možnosti, jak materiál vizuálně vyždímat na maximum a u toho nerušit prudkým přibližováním a oddalování kamery. Není tomu tak, poněvadž dost možná nejzručnější kameraman současnosti, dvěma Oscary ověnčený Roger Deakins, má neuvěřitelný cit pro kompozici obrazu, tudíž neustálá fixace na hrdiny působí naprosto přirozeně. Nikdy nemáte pocit, že byste o něco "mimo" záběr přišli nebo vás jakýmkoliv způsobem nudilo zápolení svobodníků Blakea a Schofielda s nástrahami na první pohled sebevražedného úkolu.
Pět ódy na vizuální stránku Mendesova majstrštyku není složité. Neméně podstatná je však i obsahová stránka, která by se mohla v takřka dokonalém vizuálu lehce ztratit. Naštěstí seděl na režijní sesli Mendes a tohle si pečlivě ohlídal. Nesmírně pozitivní je, že tvůrci nechávají na divákovi, kolik toho absorbuje, jak pozorný je a zda dokáže vnímat i některé drobnější nuance, jež film nabízí. Ve vyprávění obrazem, kdy divákovi nejsou explicitně sdělovány zjevné pravdy, jsou Mendes a Deakins excelentní.
Od samého začátku a prvního průchodu zákopem divák poznává, že dvojice hrdinů není úplně z jednoho těsta. Liší se z hlediska hodnot, životních zkušeností a nastalou situaci nevnímají stejně. Jakmile ovšem začnou ruku v ruce prolézat skrze ostnatý drát, v němž jsou napasována těla mrtvých nešťastníků, začnou se jejich perspektivy rychle přibližovat. Spolu s nimi divák prožívá ponurost a tragédii válečné vřavy a ve stejném momentě si uvědomuje jistou míru otupělosti, těžko představitelnou míru nervozity a úzkosti a v neposlední řadě i přítomnost jakési netečné rutiny, která k válce prostě patří. A podobných implicitních výjevů je Mendesův film plný a prodává je i díky působivému hereckému výkonu (zejména) George MacKaye.
Neméně důležitým fragmentem filmu jsou přirozené proměny prostředí. Zřejmě neúchvatnější změna scenérie vás čeká v hořícím městě, kde Deakins znovu ukazuje, že hra se světlem patří k jeho nejsilnějším stránkám. Nemusíte se tak bát, že budete dvě hodiny sledovat vojáky pobíhající po francouzských polích. Scénář přesně koresponduje s formou, tudíž těch dynamických transformací lokací je hned několik a všechny si vrchovatou mírou užijete.
Verdikt
Epický válečný opus 1917 bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co se v žánru válečných filmů v poslední době urodilo. Technicky dokonalá stránka filmu sice vybízí k tomu, že vizuál zašlape obsah do země, ale naštěstí se tak neděje. Obě složky se skvěle doplňují a vzájemně umocňují. Příběh možná působí lineárně a nekomplikovaně, leč to nijak nesnižuje výpovědní hodnotu snímku. I v relativně jednoduchém schématu dokáže Mendes brilantně ukázat, že za některé hodnoty se vyplatí bojovat a riskovat život. Tohle poselství o hrůzách války, hrdinství a snaze za žádnou cenu neuhnout z vytyčené cesty má větší srdce, než by se mohlo na první dobrou zdát. Pakliže do kina nevyrazíte, minete jednu z největších událostí letošní sezóny.
