Šťastný Lazzaro (Happy as Lazzaro), či v originálne Lazzaro felice, je třetí celovečerní snímek italské režisérky a scénáristky Alice Rohrwacher. Světovou premiéru si odbyl minulý rok na prestižním filmovém festivale v Cannes, kde získal ocenění za nejlepší scénář. Snímek jste měli možnost vidět na 53. filmovém festivalu v Karlových Varech. Kolega této příležitosti využil a vy si můžete přečíst jeho dojmy. Od 14. 3. 2019 si na Lazzara můžete zajít i do běžných českých kin. Na Slovensko se podívá až 6. 6. 2019. Od 13. 9. 2019 bude film k vidění i na Netflixu.
Šťastný Lazzaro se odehrává ve druhé polovině 70. let v Itálii v odlehlé oblasti nazývané Inviolata. Zde sledujeme skupinu rolníků, kteří už před desítkami let ztratili kontakt s okolním světem. Bez nároku na mzdu, vzdělání nebo slušné životní podmínky tvrdě pracují pro svoji paní. Žijíce s vědomím, že je tento životní styl přirozený, působí šťastně. Jejich paní využila jejich nevědomosti o okolním světě a vychytrale je vykořisťuje. Tento dějový aspekt se inspiruje skutečnou markýzou, která ve střední Itálii v 80. letech stejným způsobem využívala skupinu farmářů.
Uprostřed skupiny žije mladík Lazzaro (Adriano Tardiolo). Lazzaro je tak upřímný a dobrosrdečný, až působí hloupě. Vždy všem ustoupí, nechává se využívat a vykonává práci za ostatní. Pomocí postavy Lazzara, který celý svůj život koná dobro, jsme jako diváci konfrontováni se všemi nedostatky nás samých i okolního světa. Lazzaro nekoná dobro vědomě, nemá žádné cíle ani nepodléhá žádné ideologii. Je to „jen“ dobrý člověk, který se vždy zachová tak, aby co nejvíce pomohl ostatním. Nemá žádnou motivaci, se kterou bychom mohli nesouhlasit. Nikdo z rolníků nemá důvod Lazzara jakkoliv využívat a přesto vidíme špatnosti v každé scéně. Právě ničím nepodmíněné a bezdůvodně zlé chování ostatních vůči Lazzarovi dělá film a jeho kritiku společnosti tak účinné.
Alice Rohrwacher toho využívá a nechává nás sledovat, jak je Lazzaro manipulován ostatními. Jsme svědky všudypřítomné lenosti, závisti, nestřídmosti, lakomství, pýchy, hněvu a touhy po moci. Markýza využívá rolníky, ti využívají Lazzara. Každý dobrý skutek je hned zastíněn pozdějším projevem sobeckosti. Nikdo nejsme bez hříchu a film nám naše poklesky předkládá v protikladu s „čistým“ Lazzarem. Sociální komentář se ovšem neomezuje jen na lidské vlastnosti, ale silně se zde kritizují třídní i ekonomické systémy, náboženství a dojde i na environmentální kritiku. Základy náboženství jsou vznešené, ale církev je prohnilá. Někteří lidé nemají co jíst, přitom se s jídlem plýtvá a zapomíná se na mnoho potravy, kterou nám sama příroda poskytuje.
