Klasické špionážní krimi-thrillery se už dneska moc netočí. Jako náhlé a překvapivé zjevení na hollywoodském nebi proto působí nový americký snímek, nazvaný Rudá volavka (v originále Red Sparrow) s hvězdnou Jennifer Lawrence v titulní roli. Film hrají v českých a slovenských kinech od 1. 3. 2018. Režie se ujal zkušený Francis Lawrence (Já, legenda, Constantine), který už s Jennifer v minulosti spolupracoval na sérii Hunger Games. Scénář napsal Justin Haythe podle stejnojmenné novely bývalého agenta CIA Jasona Matthewse. Podařilo se silnému tvůrčímu týmu vzkřísit skomírající žánr?
Film vypráví příběh mladé Rusky Dominiky Jegorovové (Lawrence). Ta je vinou těžkého zranění donucena předčasně ukončit úspěšnou kariéru baletky, a proto spolu se svojí matkou čelí existenční krizi. Pomocnou ruku jí podává její vlivný a nebezpečný strýc (v podání belgického herce Matthiase Schoenaertse), který pracuje pro ruskou tajnou službu a naverbuje zoufalou Dominiku do školicího střediska pro tzv. volavky. Jedná se o speciální agentky, jež získávají pro stát citlivé informace prostřednictvím svádění a sexu. První část snímku se soustředí výhradně na dívčin drastický a zvrácený výcvik. Ve druhé polovině je pak nová „volavka“ nasazena do akce a jejím úkolem je sledovat (a svést) amerického špiona Nathaniela Nashe (Joel Edgerton). Mise se však zvrtne ve chvíli, kdy mezi Dominikou a Nathanielem propukne skutečná milostná přitažlivost, což může mít pro oba tragické následky…
Na úvod recenze musím konstatovat, že Rudá volavka není snímek pro mainstreamové publikum 21. století. Děj se odvíjí ve značně pomalém tempu. Nedočkáme se téměř žádných akčních sekvencí, rvaček, přestřelek, explozí či jakýchkoli náznaků humoru. Dokonce ani těch slibovaných erotických scén není nijak mnoho. Místo toho režisér sází na přesvědčivé herce, propracovaný spletitý scénář a mrazivou depresivní atmosféru, která z filmu doslova sálá v každé minutě. V tomto smyslu se tvůrčí záměr určitě podařil a zejména pamětníci starých špionážních dramat z období studené války budou jistě nadšeni. Naopak příznivci bondovek, Kingsmenů a moderního hollywoodského vyprávění dost možná odejdou ze sálu zklamáni.
Autoři snímku si pohrávají s detaily a postupně budují vzrůstající napětí i proměnlivé charaktery hlavních postav, přičemž do poslední chvíle není jasné, kdo stojí, na čí straně, a jak bude zamotané klubko událostí rozpleteno. Dojde i na nějaké to mučení, znásilňování a ponižování. Násilí a sex jsou zobrazovány autenticky, v té nejsyrovější možné podobě a více než vzrušení vyvolávají v divákovi touhu znechuceně odvrátit zrak. Režisér nám nicméně obojího dávkuje velice střídmě, takže dané scény vůbec nepůsobí samoúčelně a když už na ně dojde, jsou o to více šokující. Musím ocenit i fakt, že na rozdíl od podobných příběhů zde není tradiční rozdělení na hodné Američany a zlé Rusy, nýbrž obě strany vyvolávají dojem prohnaných karetních hráčů, co sledují pouze vlastní zájmy.
Jednoznačně největším kladem filmu je bravurní výkon Jennifer Lawrence. Herečka je coby femme fatale přesně tak démonická, nevypočitatelná a sexy, jak se očekávalo a docela by mě překvapilo, kdyby se její jméno za rok neobjevilo mezi oscarovými nominacemi. Naproti tomu Joel Edgerton byl pro mě v hlavní mužské roli mírným zklamáním. Představitel Nathaniela působí na plátně poněkud nezúčastněně a ono sexuální jiskření mezi ním a ústřední hrdinkou mi přišlo trochu nevěrohodné. Celkově si myslím, že by si Lawrence zasloužila výraznějšího partnera. Daleko zajímavější je sledovat scény s Dominikou a jejím zákeřným strýcem. Matthias Schoenaerts se své úlohy zhostil vskutku výtečně a chemie s Jennifer funguje v jeho případě na výbornou. Herečtí veteráni Ciarán Hinds nebo Jeremy Irons pak odvádějí na omezeném prostoru svůj běžný standard. Nic víc, ani míň.
Vytknul bych Volavce přemrštěnou stopáž (dvě hodiny a dvacet minut je na převážně upovídaný film vážně moc) a již zmiňovanou nepřístupnost současnému divákovi. Fanoušci Jennifer Lawrence by si ovšem tenhle výlet do „minulosti“ neměli nechat ujít (a to nejen kvůli hereččinu odhalenému tělu).
Verdikt
Rudá volavka je takový Verhoevenův Základní instinkt, zabalený ve špionském hávu. V dnešní době tudíž hodně netypický snímek, jehož hodnocení je velmi subjektivní. Osobně jsem rád, že v roce 2018 někdo našel v záplavě super-hrdinských a sci-fi blockbusterů (nic proti nim) odvahu investovat do poctivého žánrového filmu ze staré školy. Pro současnou kinematografii je to jistě příjemné osvěžení. Na druhé straně je pochopitelné, když řadě diváků bude Volavka připadat jen jako rozvleklá dvouapůlhodinová nuda.
