Spisovatel Andrej Gorčakov, jenž je v Itálii ponořen do studia života a díla ruského skladatele Sosnovského, je stižen návalem stejné choroby, jež rozdírala již hudebníkovu duši - nostalgií, typicky ruským steskem po rodné zemi, z níž se lze vyléčit jedině návratem. Vize domova, probíhající před Andrejovým vnitřním zrakem, dokumentují stav jeho nitra, jež najde spirituální protějšek v postavě italského podivína Doménica. Ten v přesvědčení o hrozící zkáze světa naléhá na Andreje, a přiměje ho k symbolickému rituálu v lázeňském bazénu, po jehož vykonání údajně bude svět spasen. Andrej po obětování klesne k zemi ve chvíli, kdy Doménico před zraky duševně postižených diváků na římském náměstí páchá autodafé. V Tarkovského příběhu dojde Andrej Gorčakov k vnitřnímu smíru až v závěrečném imponujícím obraze, v němž se završuje mystická linie živlů ohně a vody, procházející Nostalgií.