Hned na úvod se sluší říct, že nejsem velký fanda hip-hopu a už vůbec ne slovenského nebo českého. O Rytmusovi (Rytmovi?) vím pouze to, že je ve svém oboru nesmírně úspěšný, že byl porotcem v talentových soutěžích, a že jeho jméno tu a tam vyskočí na titulkách bulváru. Doufal jsem, že mi dokument Rytmus: Sídliskový sen hudebníka blíže představí, že se dozvím, proč se na vrchol dostal právě on a ne někdo druhý, jak ovlivnil českou a slovenskou hip-hopovou scénu, popřípadě co si o něm myslí odborná hudební veřejnost. Nic z toho film neřeší nebo maximálně pouze okrajově.
Tématem Sídliskového snu je Rytmusův osobní život, především pak jeho dospívání a hledání sebe sama. Když byl Patrik Vrbovský (jak se občanským jménem jmenuje) malý, opustil jej biologický otec, Rom, který jej zplodil s matkou běloškou. Dětství navíc Vrbovský prožíval s otčímem a nevlastními sourozenci. Nikdy si tak nebyl zcela jistý svou identitou, zažíval si posměšky od okolí a pravdu o svém otci poznal až v osmnácti letech. V dospívání zažil Patrik skromný život na sídlišti, v dospělosti uspěl se svojí hudbou a proslavil se.
Jako určitý medailonek jednoho lidského osudu možná námět nezní úplně špatně a díky různým archivním záměrům jsem při sledování měl chvílemi pocit, jako bych sledoval jednu z Manželských etud Heleny Třeštíkové. Ale opravdu jen chvílemi. Režisér Miro Drobný sice připravoval film osm let, ale na to, aby mohl natočit klasický časosběrný dokument, neměl k rapperovi dostatečný přístup. Pohled na Patrika se tak skládá převážně z rozhovorů s jeho rodinou a přáteli. S těmi je následně Rytmus ve „střižně“ konfrontován a dodatečně se k nim vyjadřuje.
To by filmu mohlo dávat určitou hranu, možnost Vrbovského vnímat jako nejednoznačnou osobnost. Bohužel se tak ale neděje. Jednak je podobně konfliktních situací málo, ale také jsou vždy rychle smeteny ze stolu. Matka řekne, že Patrik nikdy z domu neutíkal, Rytmus reaguje se slovy, že to není pravda, že utíkal, a že má máma selektivní paměť. Tím je kapitola uzavřena. Nikdy nevidíme, že by se filmaři na to samé téma zeptali kohokoliv dalšího nebo alespoň ještě jednou konfrontovali matku.
Obecně jde pak dokument strašně málo proti srsti. Je patrné, že Drobný má s Rytmusem čistě profesionální vztah a rozhodně to není o tom, že by kamarádovi ulevoval. Nicméně stejně tak chybí jakákoliv silná opozice. Podobně jako v předchozím příkladu s matkou končí všechny jen zdánlivě konfliktní či kontroverzní motivy zahrané do autu nebo smetené ze stolu samotným Patrikem. Co řekne Rytmus, to platí. Jenže bez toho, že by se nad tím film nějak pozastavoval, poukazoval na to nebo dokonce pátral po tom, kde se ve Vrbovském bere silné sebevědomí a aura rezolutního vůdce smečky, se kterým si nikdo netroufne diskutovat.
Dojem nedůslednosti pak vyvolávají i další věci. Když se například podaří domluvit a zachytit setkání s biologickým otcem, jsme nejprve vhozeni do vody a netušíme, kdo setkání domluvil, jestli jde vůbec o setkání první a co si od něj kdo slibuje. Následně film jen opravdu velmi nepřímo naznačí, jaký mělo shledání další dopad na Patrikův život.
Po většinu filmu zní Rytmusova hudba a další hip-hop, což je pochopitelné, dobře to k záběrům ze života na sídlišti i rapperovým černým brýlím a zlatým řetězům sedí, ale co naplat, pokud nepatříte k fanouškům téhle muziky, nedělá film nic proto, co by vás jakkoliv zviklalo k tomu, že byste se o ni měli začít zajímat nebo projevit alespoň jakoukoliv minimální zvědavost. Maximálně se dozvídáme, že některé Vrbovského texty jsou ze života.
Co bych alespoň částečně pochválil, je závěr. Ano, je umělě připravený, ale z hlediska filmového narativu vyprávění stylově uzavírá. Po všech životních nejistotách si Rytmus nechá v laboratoři zjistit, odkud pocházeli jeho předkové. Test ukáže na konkrétní oblast Indie, kam se tak štáb s Patrikem vypraví. Mezi veselými Indy, kteří se středoevropským muzikantem nadšeně vyjdou do ulic, aby si s ním zanotovali, dostává najednou film energii a Rytmus skutečně působí dojmem, jako by mezi hromadou lidí s podobnou živoucností znatelně pookřával. A filmu se snad i vzdáleně daří nést nějaké poselství o tom, že je fajn přijmout svoji minulost, ale příliš se jí nezatěžovat a prostě být sám sebou.
Verdikt
Sídliskový sen je do určité míry příběhem „obyčejného“ kluka ze sídliště. Nijak objevným ani vyloženě poutavým, ale ani vyloženě špatným, pokud vás pohledy do života cizích lidí oslovují. Filmu se ale příliš nedaří ukázat, proč zrovna o tomhle chlapci by se měly točit dokumentární filmy, protože kluk co bydlel o dvě patra níž, mohl mít životní osudy prakticky totožné. Jen se nestal slavným. Jenže právě téhle kapitole Rytmusova života se dokument zdárně vyhýbá a já se ptám, jestli to není škoda. Fanoušci, kteří už o rapperovi dávno vědí všechno, se možná dozví o svém oblíbenci něco nového a poznají jej v trochu odlišném světle. Pro mne, jakožto pro nezasvěceného, nabízí film opravdu jen jeden nepříliš výrazný sídliskový sen.