Poslední film Michaela Winterbottoma (Nonstop párty, Tristram Shandy) vychází ze skutečného kriminálního případu, ve kterém byla americká studentka Jessica Fuller v Itálii obviněna z vraždy svojí spolubydlící (jména i lokace byly změněny). Snímek se odehrává v době, kdy s obviněnou probíhá odvolací soud a do Itálie přijíždí kdysi úspěšný režisér Thomas (Daniel Brühl), který si má na filmové rekonstrukci vraždy spravit chřadnoucí reputaci. Průvodce po Sienně mu dělá americká novinářka (Kate Beckinsale), která o případu napsala uznávanou knihu, a posléze také mladá barmanka Melanie (Cara Delevingne), jež má Thomase dostat přímo mezi místní studenty.
Samotný případ dokáže vzbudit divákovu zvědavost a díky meta narativu, kdy společně s fiktivním i skutečným filmařem dumáme nad tím, jak celé téma vlastně uchopit, se nám navíc odhalují další poměrně provokativní pohledy na věc. Kdyby snímek chtěl, mohl by se zcela věnovat tomu, jak v podobných případech pracují s realitou média. Jak o ní nejen informují (na to má přece veřejnost právo, zdůrazňuje jedna novinářka), ale také se na ní přiživují, kvůli tomu přiživování jsou schopná značně neetického chování a není vůbec vyloučené, že svým přičiněním realitu nakonec spoluvytvářejí. Okrajově se S tváří Anděla otře také o fungování italské justice a zájemce o zákulisní fungování hollywoodu jistě upoutá několik málo scén, ve kterých se střetávají hrdý autor, který chce něco zásadního sdělit a studiový systém, jehož úkolem je připravit jednoznačně definovaný produkt.
Bohužel, nic z toho snímek nezkoumá pořádně. Vyšetřování vraždy je velice rychle odsunuto na druhou kolej a ukazuje se, že S tváří anděla je především studií autorské krize a osobnostní krize obecně. Thomas z toho co ví sice má pocit, že Jessica vraždu nespáchala, ve svém filmu však nechce spekulovat, ukazovat prstem a svazovat rozostřené linie do jasně propletených závěrů. V příběhu o ztrátě lidského života by nás podle něj mělo zajímat něco víc, než jen banální „kdo to udělal“. Jenže vlastní film takový zájem rozhodně vzbudit nedokáže.
Thomas je protagonista, se kterým jde celé vyprávění vydržet jen s vypětím sil. Nejen že nás odmítá vzít do jakéhokoliv ze zajímavým směrů, které nám nastínil, on je dost zoufalý i jako osobnost. Má charisma leklé ryby, zamlkle se topí v myšlenkách na rozpadlé manželství, aktivně sabotuje svoji kariéru, kvůli vidině jakéhosi neurčitého uměleckého ideálu. Aby toho nebylo málo, řešení problémů hledá v nekonečných lajnách koksu a zoufalém upnutí na nevinnou barmanku Melanie, ve které zřejmě vidí svou vzdálenou dceru, zavražděnou studentku a svou vlastní Beatrice - průvodkyni na cestě peklem, očistcem a rájem.
Film totiž strašně chce odkazovat na Dantovu Božskou komedii, kterou neznalému divákovi připomínají především Thomasovy neustálé noční můry, ve kterých střídavě sám sebe vidí jako vraha či jako oběť mytických nestvůr. Obzvlášť v takovýchto snových momentech je vidět, že Winterbottom umí pracovat s atmosférou, jenže jak už bylo řečeno, režisér stejně jako jeho hrdina „pouhou“ žánrovku zjevně přinést nechce a utápí se tak v únavné snaze o „něco víc“.
Jediným světlým bodem celého filmu je Melanie, ke které se upíná i Thomas. Cara Delevingne je v roli vyloženě magnetická. Možná je to tím, že ve filmu plném vnitřně mrtvých postav jako jediná může hrát pozitivní, tak trochu naivní osůbku plnou energie, každopádně je příjemné s ní trávit čas a během několika scén na rozdíl od ostatních postav nezadusí divácký zájem o její osobu. Pokud má být role Melanie příslibem do budoucna, máme se na co těšit, protože jenom letos bychom Delevingne měli vidět v pěti dalších filmech. Jo a Sienna je ("překvapivě") vykreslena jako místo, kam by si člověk rád zajel na dovolenou.
Verdikt
S tváří anděla klame tělem, neřkuli rovnou předkládá lživou reklamu. Mohlo by se zdát, že v kině čeká mrazivá detektivka či kritický pohled na fungování médií a naši vlastní senzacechtivost. Místo toho jsme se dočkali introspektivního kňourání jednoho hodně nesympatického umělce, který hledá spásu ve staletí staré literatuře.
