Oscarové nominace tradičně rozdělí ambiciózní filmy na ty úspěšné a neúspěšné, vytáhnou na výsluní několik neznámých kousků, o kterých většina diváků do té doby neslyšela a z nenápadných klenotů, které doposud provázela jen opatrná divácká šeptanda, udělají definitivní hity. Klub poslední naděje by se při troše štěstí mohl (a měl) zařadit do poslední skupiny.
Hlavním hrdinou filmu je elektrikář, jezdec rodea a podvodník v jedné osobě, Ron Woodroof (Matthew McConaughey). Pro nadávku, pivo a lehkou holku nejde nikdy daleko, avšak po jednom z nezávazných zákulisních potěšení s neznámou slečnou, se mu brzy začne dělat špatně. Když již poněkolikáté omdlí, je nucen navštívit lékaře a diagnóza je nekompromisní – má AIDS a zbývá mu měsíc života. Ron si danou skutečnost nejprve nechce připustit, pak se ale rozhodne užít si zbývající čas na maximum. Ať už to znamená třeba pašování nelegálních léků proti HIV.
Navzdory tematice se film objede bez slzopudných scén, přitom děj k tomu neustále alespoň trochu nabádá. Od podobného tématu nejde čekat nějaký rozjásaný happyend, Ronův transsexuální (a taktéž nemocný) společník Rayon (Jared Leto) si prochází všemožnými problémy a i snaživá lékařka (Jennifer Garner) by mohla svádět k dojemným proslovům na téma nevzdávání se a bojování za lepší život. Ne. Nic z toho Klub nenabízí a nabízet nechce, právě naopak. Ron sice zkouší dělat věci lépe než dříve, ale zůstává pořád nevycválaným chlapíkem, co dokáže uštědřit ránu. Díky McConaugheyho a Letově charismatu pak Ronovi s Rayonem nelze nevlézt pod kůži.
Vedle hereckého umění obou pánů hraje značnou roli i jejich výrazná vizuální proměna. Oba do svých rolí v rámci věrohodnosti zhubli pořádných pár kilo, což mělo za následek mimo jiné to, že jsem až do závěrečných titulků netušil, že sleduji právě Jareda Leta. Oba herci už v minulosti své kvality prokázali, zbytek týmu na první pohled už takovou důveru nebudil. Režisér Jean-Marc Vallée je pro většinu diváků prakticky neznámý a na scénáři se podílel debutant Craig Borten společně s Melisou Wallack, která v posledních letech spolupracovala jen na rozpačitě přijaté Sněhurce. O to příjemnějším překvapením je, jak silný film se skupince nepříliš známých autorů podařilo připravit.
Až (a jestli) se rozhodnete zaskočit na Klub poslední naděje do kina, zkuste na chvíli zapomenout, že nedávno dostal šest nominací na Oscara. Zkuste se soustředit jen na to, že je o chlapovi, který byl zvyklý být drsňák. Nebo ještě výstižněji – být naprosté hovado. A život mu přihrál do cesty situaci, kvůli které už tím hovadem být nemohl a časem ani být nechtěl. A že život najednou začal vypadat úplně jinak.
Verdikt
Ron dostal AIDS a pořádně ho to naštvalo. Místo aby doma nebo v nemocnici pomalu umřel, rozhodne se pár lidem pomoct tak, jak to zákon úplně nedovoluje a ještě si u toho pořádně zanadává a zablblne. A to ve filmu, který není komedie, není uslzené drama, ale svou životností dokáže strhnout na celé dvě hodiny.
