Za otce atomové bomby je běžně označován Američan J. Robert Oppenheimer, jehož divákům přiblížil velkofilm Christophera Nolana. Na sovětské straně byl klíčovou osobností pro rozvoj jaderného programu Lev Landau, geniální fyzik, který formoval několik generací sovětských vědců. Jeho život divákům představí snímek Dau, který byl oceněn na festivalu v Benátkách a postupně míří do další distribuce.
Podle oficiální anotace sleduje snímek brilantního fyzika řeckého původu, který sestrojil sovětskou atomovou bombu. Vyprávění začíná v roce 1928 a odehrává se v Sovětském svazu napříč čtyřmi turbulentními dekádami. Lev Landau, řečený „Dau“, je posedlý odhalováním tajemství vesmíru, což jej přiměje vstoupit do státních služeb. Tam pomáhá vyvinout jednu z nejnebezpečnějších zbraní v dějinách. Příběh je zasazen do prostředí tajného výzkumného ústavu, kde je život ovládaný vědeckými ambicemi, mocí a státním dohledem. Dau postupně přichází ve svém výzkumu o autonomii a pocit svobody si snaží nahradit milostnými zálety. Postupně přitom ztrácí sám sebe i schopnost milovat. Snímek Dau je intimním portrétem jednoho člověka, který touží po štěstí a svobodě, ale zároveň také rozsáhlou freskou společnosti, která stojí na násilí a ideologii. I ten nejmenší osobní kompromis může změnit nejen lidský osud, ale také další vývoj dějin.
Natáčení filmu bylo vrcholem megalomanie
Film sám o sobě je více než tříhodinovým opusem, který podle recenzí dokáže diváky zaujmout. Ještě zajímavější než samotný snímek je však jeho vznik. Jde o experiment nebývalého rozsahu, který nemá v kinematografii obdoby.
Režisér Ilja Chržanovskij na sebe upozornil v roce 2004 snímkem „4“ a jako svůj další projekt si zvolil životopis Leva Landaua. Původně mělo jít o konvenční snímek, avšak během příprav Chržanovskij nabyl přesvědčení, že běžné filmařské metody nedokážou zachytit skutečně věrný obraz doby, tehdejší společnosti a uvažování jednotlivých aktérů. Proto se rozhodl pro „dokumentaristické“ zachycení celého příběhu.
V ukrajinském Charkově nechal postavit plně funkční repliku tajného sovětského fyzikálního ústavu z 50. let. V letech 2009-2011 proměnil areál v neprodyšně uzavřenou simulaci, která měla imitovat fungování autentického totalitního vědeckého zařízení. Na místě žilo nepřetržitě přibližně 400 hlavních účinkujících a tisíce komparsistů. Ti skutečně zůstávali po celou dobu na místě, areál neopouštěli, měli zakázanou komunikaci s venkovním prostředím, používání moderních technologií, ale dokonce i moderního jazyka. Všichni nosili dobové oblečení (včetně spodního prádla), jedli dobové jídlo, platili sovětskými rubly a měli k dispozici pouze dobové hygienické pomůcky. Na dodržování pravidel dohlížela místní „policie“.
Neexistoval žádný scénář nebo opakování scén. Jednotliví aktéři měli rozdělené úlohy, podle kterých se měli chovat, a vše ostatní byly přirozené reakce, které vyplynuly z každodenních interakcí. Cílem bylo v přirozeném prostředí zachytit Landauův příběh, čehož se režisér snažil dosáhnout zákulisní manipulací a různými dalšími impulzy. Dohromady vlastně šlo o obří projekt sociálního inženýrství. Natáčelo se na klasické filmové kamery, avšak bez střihu či ovlivňování toho, jak budou postavy stát v záběru apod. Kamera zkrátka tiše zaznamenávala okolní dění a sledovala jednotlivé aktéry tak dlouho, dokud nevznikly záběry, které by ve střižně bylo možné využít k vykreslení konkrétních režisérových intencí. Celkem na place vzniklo neskutečných sedm set hodin materiálu.
Většina účinkujících nebyli profesionální herci. V laboratořích pracovali skuteční badatelé, jako uklízeči byli najatí skuteční uklízeči. Jako geniální Lev Landau byl obsazen řecký dirigent a hudebník Teodor Currentzis, protože jej režisér považuje také za génia, a tudíž za schopného zachytit Landauovu podstatu. Štáb šel dokonce tak daleko, že najal do projektu reálné zločince nebo bývalé důstojníky KGB, aby autenticky zaujali ve vědeckém institutu své role.
Velkolepé dílo provázejí kontroverze
Šílený projekt se neobešel bez kontroverzí. Štáb je obviňovaný z toho, že účastníky experimentu manipuloval, neříkal jim celou pravdu a celý komplex fungoval podobně jako sekta. Ačkoliv tedy účastníci dobrovolně podepsali na začátku smlouvu a mohli projekt kdykoliv opustit po vyřčení bezpečnostního slova, je značně diskutabilní, zda vzhledem k psychologickému nátlaku a manipulaci vůbec mohli k pokračování v natáčení dávat reálný, informovaný a svobodný souhlas.
Jako bezpečnostní složky štáb navíc najal bývalé členy KGB či radikální neonacisty, aby dokázal v obyvatelích komplexu vyprovokovat opravdový strach a navodit hmatatelnou atmosféru stalinského teroru. Hodně diskutabilní je i zapojení malých dětí do různých hromadných scén. Před kamerou docházelo také k reálnému opilství, nesimulovanému sexu či fyzickému násilí, aniž by se natáčení zastavilo.
Masivní projekt získal finance od ruského státu (ty později vrátil), od evropských produkčních společností či evropských veřejnoprávních televizních stanic. Většinu financování nicméně zajistil ruský miliardář Sergej Adoněv, zřejmě čistě ze své touhy být mecenášem umění. Celý projekt mohl stát více než 35 milionů eur a pravděpodobně se investice nikdy nevrátí.
Výsledný opus magnum oslňuje i vyvolává kontroverze
Ze zmíněných sedmi set hodin pořízeného materiálu postupně během let 2019-2020 vznikla celá řada vedlejších materiálů. Snímky jako DAU. Nataša, DAU. Nora mama či DAU. Degenerace se zaměřovaly na dílčí postavy nebo témata, která filmaři během natáčení v „Ústavu“ zachytili. Z rozsáhlého materiálu vznikla také videa pro různé umělecké instalace, popřípadě projekt DAU.Digital, což je interaktivní placený digitální archiv, který zájemcům zpřístupňuje všechny natočené materiály.
Vedle již zmíněných etických výhrad je celý projekt kritizován také za své megalomanství a ekonomické plýtvání, kdy zaznívá, že stejných výsledků mohlo být dosaženo běžnými filmařskými postupy, bez mrhání prostředky a velkých osobních obětí účastníků projektu. Kritika se snesla také na to, jak je film propojený s Ruskem a ruským vlivem. Sám režisér žije dlouhodobě v Evropě, v Rusku je označován za zahraničního agenta a zdůrazňuje, že je jeho film ostrou kritikou totalitních režimů. Zároveň ale představitel hlavní role Currentzis přijal ruské občanství, působí v Rusku a odmítl odsoudit útok na Ukrajinu. Investor Sergej Adoněv je typickým ruským oligarchou, který podléhá západním sankcím.
Vedle velké simulace v kopii Ústavu se natáčelo ještě v ulicích Petrohradu (Leningradu) a Charkova, kde se točily různé exteriérové či davové scény. Tyto části produkce probíhaly podstatně tradičnějším stylem. Vše pak doplnilo dodatečné natáčení v roce 2024, kdy vznikly další záběry, které pomohly poskládat již pořízený materiál do podoby celovečerního filmu Dau.
Jak již bylo řečeno, snímek získal několik cen na zářijovém festivalu v Benátkách a odnesl si převážně pozitivní recenze. Kritici místy filmu vytýkají, že má kolísavé tempo, na začátku až příliš hutnou expozici a rozvolněný závěr.
- Čtěte také: La Bola Negra: Filmovému světu učarovala velkolepá historická freska, plná útlaku, strachu a ukrývání
Jinak ale má jít o mimořádně pohlcující, vizuálně úchvatný a vyloženě vyčerpávající divácký zážitek. Snímek ukazuje mrazivou atmosféru totalitní paranoie, explicitně znázorňuje útlak bez jakéhokoliv diváckého oddechu. Na publikum čekají ohromující apokalyptické vize a masivní davové scény. V hlavní roli udivuje živelný a nepředvídatelný výkon Teodora Currentzise. Celkově recenze hovoří o čirém ohromení a fascinujícím zážitku, který dokáže vyvolat pocit stísněnosti a otřást publikem nekompromisní vizí zhoubné státní moci.
Foto: Phenomen Berlin
Zdroje: La Biennale, Deadline, The Guardian, The Hollywood Reporter, Rotten Tomatoes
