Přesně za týden (15. října) do českých kin vstoupí Street Fighter, nové filmové zpracování série slavných videoher. Je na místě podotknout, že snímek v ukázkách stále vypadá dobře. Je patrné, že tvůrci moc dobře vědí, že točí blbinu, a proto chytře pracují s nadsázkou, aby porušování fyzikálních zákonů nebylo rušivé, ale zábavné. Míra humoru a sebeshazování zároveň snímku nijak nebrání v tom, aby bral vážně svoje emoce. I v příběhu plném nonsensu lze najít ryzí sílu přátelství a upřímně myšlený boj za správnou věc, který dojímá. V tomhle balancování mezi dětinským humorem, barvitou akcí a uvěřitelnými emocemi může Street Fighter připomínat třeba filmy Jamese Gunna (Strážci galaxie, Sebevražedný oddíl).
Zároveň si ale studio Paramount nedokáže odpustit jednu z nejotravnějších propagačních strategií: ukázky mají potřebu zdůrazňovat, jakou má značka pro lidi váhu, popřípadě nám podsouvají, že filmaře série bojových her hluboce ovlivnila při dospívání. A to je neskutečná křeč. Jako u všeho jiného platí, že pravděpodobně najdeme pár lidí, kteří skutečně mají na Street Fighter hlubokou citovou vazbu. Nicméně pro většinu hráčů série vždycky představovala jen zábavnou rubačku. Hry nemají nějaký niterný příběh, bojovníci nemají prokreslené osobnosti. Děti si postavičky oblíbily čistě na základě vzhledu nebo zábavných bojových komb. Nic dalšího v tom proboha nehledejme. To je asi, jako kdybychom se pokoušeli připisovat hluboký citový význam Patovi a Matovi.
Podklady a foto: Paramount Pictures
