Izraelští filmaři Yuval Abraham a Rachel Szor byli součástí tvůrčího týmu, který připravil oscarový dokument Žádná jiná země, jenž vyobrazuje násilné vysidlování Palestinců z oblasti Západního břehu Jordánu. Jejich nový film Naza (NAZA) pojednává o systematickém vraždění civilistů v Gaze.
Samotný termín NAZA je hebrejská vojenská zkratka, která zhruba odpovídá pojmu kolaterální škody (collateral damage). Jde o počet civilistů, jejichž ztrátu izraelská armáda považuje za přípustnou při útoku na konkrétní vojenské cíle. Dokumentaristé ve snímku rozkrývají masivní vědomé zabíjení civilistů v Gaze, popisují, jak k němu přistupuje izraelská armáda, jak je celý systém odosobněný a jak se cítí konkrétní vojáci, kteří rozkazy vykonávají. Přímo na kameru se podařilo zachytit anonymizované výpovědi 24 členů izraelských vojenských sil, kteří se vykonávání vzdušných útoků na Gazu účastnili.
Jak je v podobných případech obvyklé, izraelská armáda i vláda snímek zpochybnily, vyhrožují tvůrcům i jejich rodinám a pozitivní přijetí filmu ve světě označují za antisemitismus. Odhalení dokumentu nezávisle ověřili novináři deníků Le Monde, The Guardian nebo Der Spiegel. Film získal ceny na festivalech v Benátkách a v San Sebastianu a momentálně má na agregátoru Rotten Tomatoes pouze pozitivní recenze s průměrnou známkou 8,9 z 10.
Podle recenzí je snímek velice úzce zaměřený a soustředí se opravdu jen na vnitřní mechanismus fungování izraelských ozbrojených složek při útocích na Gazu. Podaný je primárně prostřednictvím výpovědí izraelských vojáků, což z dokumentu nečiní filmařsky působivé dílo, avšak nijak mu to neubírá na zničujícím dojmu, který v divácích zanechává. Podle řady kritiků je Naza zdrcující obžalobou a zásadním historickým svědectvím.
Snímek ukazuje silnou dehumanizaci války. Do celého procesu vstupují prvky automatizace a umělé inteligence. Válka se gamifikuje: reálné terče se mění na „body ve hře“. Brutální míra hackování a odposlechů (ty znovu vyvolávají otázky ohledně nečinnosti Izraele před 7. říjnem) dává operátorům pocit, jako by byli bohové. Všichni vojáci se zároveň mají cítit pouze jako bezvýznamné kolečko v soukolí, jež pouze plní rozkazy. Vracíme se tak k tezi banality zla, kterou filozofka Hannah Arendt formulovala při sledování soudu s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem – největší množství zla nepáchají monstra nebo ideologicky zapálení jedinci, ale běžní úředníci a technici, kteří nepřemýšlejí nad dopady svého jednání.
Poslední velkou oblastí, kterou recenze hojně rozebírají, je práce s kontrastem. Záběry zkázy Gazy jsou v protikladu s pohledy na pohodlný život v Tel Avivu. Jeden z vojáků si vzpomíná na exkurzi do nacistického koncentračního tábora, vnímá německé vojáky jako zlo a v návaznosti přemýšlí o vlastní dějinné roli. Premiér Benjamin Netanjahu v záběrech z mládí definuje terorismus jako „cílené systematické vraždění, mrzačení a ohrožování nevinných se záměrem vyvolat strach k dosažení politických zájmů“. V kontrastu s tím je celkové počínání izraelské armády, jak jej vykresluje Naza.
Řada zemí snímek uvádí v kinech, u nás jej bohužel žádný distributor touto cestou prozatím nenabízí. Někdy v druhé polovině listopadu nicméně deník The Guardian plánuje zveřejnit dokument na svých stránkách. Zdarma a pro všechny. Zatím si pusťte přiloženou upoutávku.
Podklady a foto: The Guardian, mk2 films
