Louis Leterrier asi definitivně potvrdil pověst schopného rutinéra, od kterého bychom ale neměli čekat nic výraznějšího. Kariéru začal slušnými Kurýry a Utrženým ze řetězu, avšak Neuvěřitelný Hulk a Souboj titánů už jen brázdili vody průměru. A s heistovými Podfukáři to není jiné.
Ve filmu sledujeme čtveřici populárních iluzionistů (Jesse Eisenberg, Woody Harrelson, Dave Franco, Isla Fisher), kteří pořádají velkolepé show, avšak celosvětovou pozornost na sebe strhnou teprve ve chvíli, kdy během vystoupení začnou vykrádat vzdálené banky a rozdávat zázračně teleportované peníze přihlížejícím divákům. V tu chvíli se samozvaným Jezdcům apokalypsy pověsí na paty agenti FBI a Interpolu (Mark Ruffalo a Mélanie Laurent) a televizní dekonstruktér magie (Morgan Freeman), který v populární show odhaluje tajemství iluzionistických triků. Je jasné, že kouzelníkům nejde jen o mediální slávu a mají v plánu něco většího, avšak „podfukáři“ jsou vždy dva kroky před policií a s postupem času začnou zmatení vyšetřovatelé zvažovat možnost, jestli magie náhodou není skutečná.
Film volí pro heist movie poměrně neotřelý úhel pohledu, kdy jsou vyšetřovatelé i vychytralí zlodějíčci víceméně rovnocennými protagonisty a střídavě sledujeme vyšetřování i komplikované zlodějské/kouzelnické plány z jedné i druhé strany barikády. V případě promyšlenějšího filmu by mohlo jít o poměrně zajímavý vyprávěčský prvek, v Podfukářích to pouze přispívá k celkové zmatečnosti. Drzí zlodějíčci i zarputilí policajt si zpočátku dokážou získat divácké sympatie, avšak poměrně rychle vyjde najevo, že ve vykonstruované báchorce s klišovitým scénářem je vlastně úplně jedno, která strana nakonec bude mít navrch.
Mark Ruffalo je sice sympaťák od kosti, kterého prostě nejde nemít rád, avšak jeho postava velice rychle začne plnit i ta nejposlednější žánrová klišé. Nechybí romantické sblížení s původně nenáviděnou kolegyní, zapíjení pracovních problémů, služební degradace ani řešení případu šéfům navzdory. Kouzelníci se pro změnu z filmu začnou bez varování postupně vytrácet, a navíc jejich „geniální“ plány místo na rafinovanost a logiku spoléhají na to, že jim divák díky vysokému tempu a slušné vizuální stránce sežere každou blbinu.
Veškeré plány závisejí na obrovské souhře náhod a nerealistickém načasování, takže jsou na denním pořádku takové nesmysly jako do puntíku naplánovaná dopravní nehoda za plného provozu nebo elaborovaný manévr založený pouze na předpokladu, že ve správnou dobu bude na správném stole ležet správný mobilní telefon. Samozřejmě, podobné problémy najdeme i v kladně hodnocených filmech, avšak v Podfukářích se na logiku kašle zkrátka až příliš, nikdy nevidíme žádný plán opravdu vybouchnout a ani nás o bystrosti zlodějů nemá přesvědčit kupříkladu pohotový plán záložní.
Nefungují ani iluzionistická čísla. V některých případech si kouzelníci dají práci, aby nám vysvětlili, jak daný trik opravdu mohl fungovat, aby ho v zápětí totálně zabili naprosto zbytečným filmovým „vylepšením“, jako je evidentně digitální, nepřirozeně poletující závoj, který k provedení čísla vůbec nebyl třeba. S postupem času kouzelníci na uvěřitelnost triků začnou kašlat úplně a nepředvádějí kouzelnické iluze, ale prachsprosté, fyzikálně neproveditelné, filmové triky. Když už po nás ale autoři chtějí, abychom nad čísly žasli, musí nás také přesvědčit o tom, že by mohla fungovat. Bez iluze realismu je jasné, že nás scenáristé akorát vodí za nos a film je naprosto zbavený jakéhokoliv rizika, napětí a skutečného překvapení. To by zjevně měly zajišťovat samoúčelné zvraty, které však celkem kašlou na to, jestli dávají nějaký smysl, hlavně mají být za každou cenu maximálně šokující.
Že si z nás film dělá akorát dobrý den ale vyjde najevo až s postupem času, a tak minimálně úvod do děje celkem šlape. Režisér umí nasadit solidní tempo a velice dynamická je i vizuální stránka kouzelnických čísel. Stejně jako u Leterrierových starších zklamání je tedy problém hlavně v tom, že si režisér nedokázal ohlídat scenáristickou stránku projektu (a to v rozhovorech tvrdí, že tentokrát ji měl plně pod kontrolou). Naopak poměrně slušně Letterier zvolil své herce. Nedá se hovořit o tom, že by někdo vyčníval, k tomu snad ani jednotliví herci nemají dostatek času, nicméně i na malém prostoru dovede většina herců své postavy dostatečně odlišit a vtisknout jim alespoň určité náznaky osobnosti. Což by pro potřeby podobného letního výplachu mělo být dostačující, avšak když si vezmete, že ve filmu hrají takoví herci jako Michael Caine, Morgan Freeman nebo Woody Harrelson, jedná se o docela výrazné mrhání talentem.
Verdikt
Podfukáři jsou poměrně slušně natočeným heist filmem, který však dojíždí na bolestivě nedotažený scénář. Jednotlivé finty a zvraty se snaží tvářit strašlivě chytře, ale ve skutečnosti se jedná o lacinou snahu o bombastičnost, která postrádá základní logiku. Sympatie k hrdinům postupně přehluší hloupost děje a nám tak v rukou zůstává líbivá jízda s rozpačitým obsahem. Do letního kina podobná záležitost asi stačí, ale neuvěřitelná zbytečnost celého filmu je až smutná. Za pár týdnů už po Now You See Me ani pes neštěkne.
