Recenze: Tetro

Recenze: Tetro | Fandíme filmu
Francis Ford Coppola, autor legendárního Kmotra, si na stará kolena natočil komorní drama.

V tomhle případě říká titulka téměř vše. Francis Ford Coppola se proslavil především Kmotrovskou trilogií a Apokalypsou. Jenže Michael Corleone řekl poslední slovo už před více než dvaceti lety a poslední všeobecně uznávaný film (Vyvolávače deště) natočit Coppola v roce 1997! Ne že by na tom nějak zvlášť záleželo. Výsostné místo v dějinách kinematografie si legendární režisér už dávno zasloužil a teď může mít celkem na háku, co si kdo o jeho mladších pokusech myslí. Na druhou stranu, pokud nechce točit jenom pro sebe, a pokud chce dostat peníze na další film, měl by se o nějaký minimální zájem publika alespoň pokusit. Jak se mu to povedlo v případě snímku Tetro?

 

Malé povídání o velkých věcech

Příběh se odehrává převážně v Buenos Aires, kam připlouvá mladý Bennie – námořník na výletní lodi. Možná ho přivála náhoda, možná se do země vypravil cíleně, aby nalezl staršího bratra Angela, kterého řadu let neviděl. Bratr je totiž jediný člen rozvrácené famílie, kterého Bennie považuje za opravdovou rodinu. A to přesto, že ho kdysi dávno beze slova opustil a za sebou zanechal jen nenaplněné sliby. Shledání po letech není o moc přívětivější. Tetro, jak si teď Bennieho sourozenec nechává říkat, je zahořklý muž s nedořešenými démony z minulosti, který pro něj nemá zrovna vlídného slova. Příběh se dává do pohybu, když Bennie objeví bratrovy ukryté zápisky – Nikdy nedokončený autobiografický román, který by Benniemu mohl přinést pochopení vlastní minulosti a Tetra konečně probudit z jeho letargie.

Naprostá většina děje si vystačí s dialogem obou bratří, popřípadě několika málo dalších postav, ale to výsledku nijak neubližuje, protože Coppola ani po letech neztratil nic ze svého vypravěčského talentu. Pečlivě buduje atmosféru, kdy pomocí táhlých černobílých záběrů s minimem střihů vytváří dojem jakéhosi neurčitého bezčasí. Životy Tetra i Benniho stagnují a stejně líně plyne všechno kolem nich.

Málo kdy se něco opravdu děje, většinou ani nehraje žádná hudba, aby zdánlivá obyčejnost libovolného okamžiku byla opravdu hmatatelná. Maximálně skrz maloměstskou ospalost Tetrovy čtvrti problesknou výstřelky typicky španělského temperamentu. Vše se ale vždy rychle vrací do poklidných kolejí, aby si divák mohl pozorně všímat spoře rozesetých vodítek, která napomohou skládat mozaiku tajemstvím obestřené rodinné minulosti.  

Vedle drobných náznaků přímo v hlavním ději toho daleko víc prozrazují barevné flashbacky. Černobílou hru světla a stínu najednou střídají lehce dokumentární barevné záběry, jakoby pořízené domácí videokamerou, které z Tetrova pohledu popisují zlomové momenty jeho minulosti. Ve chvíli, kdy ale začnete mít pocit, že se Copolla s pozvolným dávkováním informací začíná pomalu někam dostávat a vy čekáte za své trpělivé sledování odměnu v podobě dějově rafinovaného, popřípadě emocionálně silného rozuzlení, podrazí scénář filmu nohy.

 

Dějovost se rozplyne v zasněných obrazech

Zhruba od poloviny je Tetro značně lyrický, teatrální a zmatený počin. Postupně připravované příběhové odhalení na vás film z ničeho nic předčasně vychrlí, aby stejným dechem rozdmýchal řadu podružných nejasností, které mohou být stejně tak možností k diváckému zamyšlení, jako scenáristické bezradnosti. Původně silně malovaná kontura příběhu se nepěkně rozostřuje - Z jasného směřovaní emocionálního oblouku, kdy mohl výsledek těžit z dokreslení minulosti obou hlavních postav a jejich následného posuvu, se stává soutěž o nejhysteričtější gesto či nejsyboličtější výjev. Postavy začínají jednat impulsivně a někdy až jako smyslů zbavené, barevné kabaretní výjevy z „bizarních filmů, které měli Beniie a Tetro rádi když byli mladší“ se střídají s horečnatým blouzněním spouštěným tíživým vzpomínáním na minulost.

Roztříštěný děj se Coppola snaží nahradit pokulhávajícím odkazováním k jakémusi meta narativu – Tetrovy vzpomínkové zápisky by měly být odrazem přítomného děje, ale film o tom spíš mluví, než že by tomu tak skutečně bylo. Podobně se neustále odkazuje na spisovatelské střevo obou ústředních charakterů, mluví se o „nedopsaném konci“ o dramatu archetypálních proporcí. Jakoby se Coppolovi scénář ve svém zřejmém potenciálu zdál příliš triviální a snažil se ho posunout někam dál. Ozvláštnit, oduševnit.

 

Verdikt

Výsledek je rozpačitý. Pokud jste naladěni na autorovu vlnu a rádi si zahloubáte nad jeho éterickými tahy štětcem, možná si Tetra poměrně vychutnáte. Většinový divák se však nejspíš v rozplizlém ději nepříjemně ztratí, anebo dokonce vůbec nepřijme pomalé tempo, které nastolí už úvodní minuty. Pokud je první polovina slušným konverzačním dramatem, tu druhou už nezachrání ani zmiňovaná podmanivá nálada, kterou se svébytnou prací s kamerou, barvou střihem a „hudbou“ (tichem) podařilo vytvořit.  Relativně neznámí herci (zmiňme snad jen bizarní personu Vincenta Galla v titulní úloze a Mirabel Verdú v roli jeho přítelkyně) jsou po většinu času velmi slušní, aby podobně jako film sám v klíčových momentech selhali – Kdykoliv ze mě měli dostat libovolné emoce, nic to se mnou neudělalo. A stejně tak s vámi nic moc neudělá film Tetro. Nejdřív slušně zaujme, pak lehce otráví a nakonec nejspíš rychle vyšumí z paměti.

Naše hodnocení
6/10
Logo Fandíme filmu

Šéfredaktor webu je Petr Slavík, e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Máte-li zájem o inzerci na našem webu napište nám na e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Ochrana osobních údajů | Zásady používání cookies | Pravidla webu | Upravit nastavení soukromí

© 2011 - 2024 FandimeFilmu.cz / All rights reserved / Provozovatel webu je Koncal studio s.r.o.
Koncal studio s.r.o., IČO: 03604071, Lýskova 2073/57, Stodůlky, 155 00, Praha 5

adblocktest