Máme Roberta Redforda tam, kde jsme ho po několika desítkách let zase chtěli vidět. Konečně je opět pevně usazený v roli terče velké konspirace, která ho zavede až na okraj jeho fyzických a psychických sil. Problém je, že Robertu Redfordovi bude letos sedmasedmdesát, už mu to neběhá ani zdaleka tak dobře jako před lety a poslední dobou si nejsme jisti, jestli náš ještě může příběhově a režijně něčím překvapit. Jeho nejnovější thriller Pravidla mlčení nás utvrzuje v tom, že už od něj ani náhodou nemáme čekat takové kvality, jako kdysi v Otázkách a odpovědích nebo Obyčejných lidech. Přesto ale budí jeho novinka zájem.
Právník Jim Grant (sám Redford) se kvůli podezření z dávné vraždy vydá na útěk a pokouší se najít všechny členy své bývalé protivládní organizace. Na stopu se mu pověsí zvídavý novinář Ben Shepard (Shia LaBeouf), který se snaží odhalit, co se ve skutečnosti tenkrát stalo a jakou měl Grant v událostech ve skutečnosti roli. To je sice zápletka na poměrně dobrý thriller ve stylu starosvětských investigativních dramat, jako jsou Všichni prezidentovi muži, Redford ale v Pravidlech mlčení nechává politiku spíš spát a dává přednost hlavní thrillerové lince s Grantem. Tam sice letmo otevírá staré rány války z Vietnamu, ale jinak se pevně drží příběhu. Z toho ale vzkvétá hned první velký problém filmu. Pravidla mlčení totiž po příběhové stránce nemají absolutně co nabídnout a bez rýpavého politického podtextu působí malinko suše. Děj se pohybuje po naprosto předvídatelné koleji, kdy Redford běhá od jednoho bývalého kolegy-teroristy k druhému, aby mu každý další řekl totéž, co ten předchozí.
Redford má naštěstí k dispozici široký výběr vynikajících herců (Nick Nolte, Chris Cooper, Susan Sarandon, Stanley Tucci, Anna Kendrick a mnozí další), kteří si evidentně rádi střihnou i sebemenší roličku, jen aby se mihli v Redfordově novém počinu. Monotónní Redford sice za ostatními herecky zaostává, ale i po všech těch letech je to ohromný sympaťák a nebude proto příliš těžké Grantovi v jeho boji za svobodu fandit. Díky hercům je sice daleko snesitelnější přežít dlouhou dvouhodinovou stopáž, přesto ale po zhlédnutí převládají dojmy, že se nepodařilo vytěžit velmi zajímavý námět o vině a jejích důsledcích. Ale zdaleka největší problém Pravidel mlčení bych viděl v tom, že jejich ústřední téma („před třiceti lety jsme měli jiné hodnoty, měli bychom za to pykat teď?“) působí v kontextu příběhu extrémně vyčpěle a Redford de facto vypráví o problému, který ve spojitosti s post-vietnamskou atmosférou v USA už dnes neexistuje. Ještě o něco méně zajímavěji pak film působí na evropského diváka.
Posledních pár odstavců možná znělo tak, jako by nejnovější Redford byl naprosto nudný a zapomenutelný thriller s dědkovským protagonistou. Kromě exkluzivního hereckého obsazení se ale povedlo vtisknout filmu ještě také velice solidní old-schoolovou atmosféru, která ve svých nejlepších momentech připomíná právě zlatá léta sedmdesátá a film by z fleku ve výhledu premiér zapadl do roku 1975, hned vedle Tří dnů Kondora. Každá scéna má své pečlivé umístění, s tempem se absolutně nepospíchá a Pravidla mlčení získávají rozměr plnokrevného starosvětského thrilleru, který k uhranutí diváka nepotřebuje fincherovské vizuální kejkle ani adrenalinové honičky. Je škoda, že k pečlivě budované atmosféře nepřidal Robert Redford i malinko aktuálnější příběh.
Verdikt
Pravidla mlčení jsou ze staré školy. Technicky, ale bohužel i myšlenkově. Redfordovi už to sice ve finále neběhá tak, jako před čtyřiceti lety, přesto je ale jeho nejnovější film po herecké a atmosférické stránce brilantní. Horší už je to s poněkud rozplizlým příběhem, který předvídatelně začne a předvídatelně skončí. Kdyby si Sundance Kid malinko pohlídal dějovou stránku filmu, mohla Pravidla mlčení dopadnout o několik levelů lépe. Takhle končí jen jako neobjevný investigativní thriller.
