Ze Skandinávie občas přichází pozoruhodná osobní dramata či napínavé thrillery. Když tedy filmový fanoušek zahlédne plakát na norský film, kde se navíc objeví čím dál známější severská herečka, instinkt zavelí: „Směr kino“! Jenže někdy se sluší zamyslet ještě jednou. Severská novinka totiž klame tělem jako máloco. A bohužel to nemyslím v dobrém slova smyslu.
Vše přitom začíná poutavě a zdánlivě klasicky. Do panelového domu se stěhuje svobodná matka Anna (Noomi Rapace) a její osmiletý syn Andreas. Za sebou nechávají dlouhou cestu a násilnického Andreasova otce. Anna si pro oba nepřeje nic jiného než klid v duši a nový životní začátek. Ve druhé linii sledujeme samotáře Holgeho (Kristoffer Joner), kterému právě umírá matka a on v tomto nelehkém období hledá spřízněnou duši. Když potká životem zkroušenou Annu, možná oběma svítá nová naděje. Jenže to všechno je jen začátek.
Do scénáře se totiž začnou prolínat i jiné žánry než drama. A když se z dětské elektronické chůvičky (kterou Anna poslouchá – odtud název Babycall) začnou ozývat děsivé zvuky, je hned jasné, kolik uhodilo. Do rodinného příběhu se vplíží mysteriózní nálada, tu střídá nervy drásající thriller i paranormální vyprávěnka. A v tu ránu je zle. Všechna nejednoznačnost, která se do té doby zdála být zajímavá, najednou zhořkne v ústech a následující střídání zcela protichůdných nálad diváka spíše znechutí
Režisér Pål Sletaune zaujal před sedmi lety thrillerem Nebezpečná známost, tehdy ale uspokojil diváckou obec o poznání více. Jeho novinka sice umí zaujmout atmosférou nebo bez divokých efektních vylomenin způsobit poctivý mráz v divákových zádech, ale v součtu prohrává režisér sám se sebou. Vedle nefunkčního přeskakování mezi žánry je tu i zmatené finální rozuzlení, které mě nechalo na vážkách, zda má v sobě snímek několik logických děr, nebo jsou jisté dějové linky zcela zbytečné a jen vodí za nos.
Pro celý film tak zůstává jediná, zato zásadní záchrana, a to Noomi Rapace. Ani potom, co úspěšnou švédskou hvězdu vyšvihla trilogie Milénium do Hollywoodu, nezapomíná na podstatně menší produkce, než jakými jsou vrcholné blockbustery Prometheus či Sherlock Holmes 2, a vůbec to není na škodu. Díky jejímu soustředěnému výkonu je na Annu a její stoupající znepokojení i paranoiu radost pohledět. I když všechno ostatní pokulhává, její herecký výraz dokáže celou půldruhou hodinkou protáhnout bez bolestivého koukání na hodinky. Hlavně díky ní tak nakonec míří do Norska relativně smířlivé hodnocení.
Verdikt
Z chladného severu přichází film, který chce zaujmout všechny a možná kvůli tomu nezaujme nikoho. Pro příznivce skandinávských dramat bude zápletka příliš nadpřirozená, divákům, kteří přišli na napínavou duchařinu, zase budou pít krev dlouhé rodinné scény. Šanci si tak Babycall zaslouží čistě kvůli strhujícímu výkonu Noomi Rapace v hlavní roli. Zbytek je nevyvážený a v důsledku i nevydařený pokus o originalitu za každou cenu.
