Filmových adaptací románů či povídek Stephena Kinga vzniklo v minulosti nepočítaně, přičemž nepochybuji o tom, že mistr hororu bude v kurzu i nadále. Některé snímky byly relativně povedené, povětšinou se však jednalo o průměrnou produkci na jedno použití. Nedávno zkusila štěstí americká streamovací platforma Netflix, když do éteru vypustila horor Ve vysoké trávě (In the Tall Grass). Režie se ujal detroitský rodák Vincenzo Natali, jemuž se v roce 1997 zadařilo s mysteriózním sci-fi thrillerem Kostka (Cuba). Od té doby ovšem uplynulo hodně času a Natali pořádný celovečerák nenatočil, možná s čestnou výjimkou "paranoidního" sci-fi Cypher (2002), které ale skoro nikdo neviděl. Bylo tedy otázkou, zda se opět dokáže vrátit do formy a natočit kvalitní biják. Nicméně nebudu chodit kolem horké kaše, tentokrát se to nepovedlo.
Kingovka Ve vysoké trávě se točí kolem tajemného pole vysoké trávy, které s trochou fantazie připomíná nekonečný oceán. Jakmile do něj vstoupíte, cestu vedoucí podél něj už nikdy nespatříte. Důvodem však nebude ona obrovská rozloha nebo hustota porostu, ale temné síly vyvěrající z démonického kusu skály, pocházejícího bůhví odkud. S tímhle vším se musí popasovat dvojice sourozenců, Cal a Becky, kteří jsou zrovna na cestě do San Diega. Půvabná tmavovláska právě neprochází nejšťastnějším obdobím, neboť otěhotněla a její přítel se na ni vykašlal. Ačkoliv má v hlavě zmatek, vydává se s bráchou na západní pobřeží, aby se setkala s párem, jemuž by svého potomka případně přenechala. Když však při jedné ze zastávek zaslechnou dětské nářky a opakující se prosby o pomoc, rozhodnou se vstoupit do zeleného pekla a zoufalému chlapci pomoci.
Bezesporu originální a nevšední premisa, na níž by se dala s trochou fantazie vystavět poutavá, napínavá a smysluplná zápletka. Pakliže by k tomu tvůrci byli schopni připojit i propracované charaktery a ždibec fungující mytologie, mohl by vzniknout solidní thriller s prvky hororu, u něhož se nebudete každých pět minut dívat na hodinky a nevěřícně kroutit hlavou nad tím, co se to na té televizní obrazovce zase děje. Bohužel, Natali přistoupil k materiálu příliš povrchně, neobtěžoval se s psychologií postav a všechno vsadil na stísněnou atmosféru, ucházející vizuál a znepokojivé pohledy Patricka Wilsona. Zjevně mu však nedošlo, že se rozhodl adaptovat rozsahem skromnější text, jenž bez dostatku scenáristické invence sám o sobě neposkytuje dostatek materiálu pro celovečerní film.
To je hlavní důvod, proč je divák lapen v ubíjející časové smyčce - obdobně jako hrdinové ve filmu - v rámci níž se pořád dokola opakují stejné motivy. Nezachrání to líbivý vizuál, ani několik zručně natočených scén a vizuálně podmanivých záběrů. Všechno se nakonec smrskne na nekonečné běhání a pořvávání v trávě, které by možná mohlo alespoň v základní rovině fungovat ve chvíli, kdy by měly postavy nějakou hloubku a vám na nich záleželo. Ponechme stranou, že pravidla "bludiště" čas od času haprují a mytologie absentuje takřka zcela. Věci se prostě dějí a dějí se tak, jak se to zrovna v ten moment hodí. Závěrečná chaotická dvacetiminutovka jen dokresluje Nataliho neschopnost námět jakkoliv konstruktivně uchopit.
Verdikt
Předloha Stephena Kinga, tajemné pole vysoké trávy, dětský křik, pocity beznaděje a stísněnosti, démonický šutr a v neposlední řadě časoprostorové hrátky. Tyhle na první pohled atraktivní ingredience měl k dispozici režisér a scenárista Vincenzo Natali, leč zvládl z nich ukuchtit pouze nemastný a neslaný guláš, u něhož se po třiceti minutách velmi pravděpodobně začnete nudit. Natali selhal zejména jako scenárista, když po většinu stopáže divák sleduje, jak nezajímavé postavy pobíhají po poli, tu a tam na sebe něco zakřičí, posléze objeví nějakou zákonitost, jež se po chvíli ukáže jako naprosto nepodstatná. Počáteční tísnivá atmosféra a znepokojivé (a neokoukané) prostředí baví jen chvíli, jenže snímek prakticky nic jiného nenabízí. Holt za všechno může ten zatracený balvan! K tomuhle odhalení však není nutné zahodit devadesát minut života.
