Režisér Joe Wright si už svým celovečerním debutem, kterým byla adaptace klasikého románu Pýcha a předsudek, vydobyl v Hollywoodu respekt. V roce 2007 nám přinesl další dobové drama, Pokání, poté už se však přesunul do současnosti. Před dvěma lety si tak odbyl premiéru jeho Sólista, jenž ovšem nenaplnil vysoká očekávání a dodnes je považován za první režisérův slabší film. Wright si nyní chce napravit reputaci s thrillerem Hanna, v němž opět spolupracoval s mladičkou Saoirse Ronan (oscarová nominace za Pokání). Kromě ní pak přizval do své novinky některá další zvučná herecká jména. Napravil si s Hannou svou pověst nebo opět šlápnul trošku vedle?
Hlavní hrdinkou snímku je mladá dívka, kterou v divočině blízko polárního kruhu trénuje její otec pro jediný účel – aby byla schopná po návratu do normální civilizace přežít. Tatínek je totiž bývalý agent CIA, na kterého chce tato organizace vytáhnout věci z minulosti a hlavně jej navždy zneškodnit. Vydává se tak vstříc nepřátelům s cílem všechny zabít a zničit falešné důkazy, zatímco jeho dcera je odkázaná na svou vlastní cestu. I do té se ale CIA samozřejmě připlete. Hlavní hrdinka se tak musí těmto překážkám postavit čelem, aby na konci mohla s otcem konečně začít žít normální život. Tedy konečně v civilizované společnosti a bez strachu o vlastní přežití.
Akce v artovém hávu
Hanna už v trailerech působila jako poměrně nevšední revenge thriller a tento dojem v celovečerní stopáži pouze prohlubuje. Nejvíce patrné je to hned zkraje snímku, kdy Wright kromě zvláštní stylizace i docela tajnůstkaří a odkrývá všechny dějové zákruty pěkně postupně. Problém však nastane ve chvíli, kdy se odkryje i poslední „tajemství“ a divák zjistí, že se jedná pouze o x-tou variaci na klasické drama o pomstě (jen s několika
pozměněnými proprietami). Je to trošku škoda, neboť Hanna v úvodních minutách dává naději, že diváka čeká málokdy viděný žánrový mix, který slibuje výjimečný zážitek. Scénář ale nakonec patří k těm druhům, které jsme tu už ne jednou měli, pouze s tím rozdílem, že hlavní hrdinka je tentokrát výrazně mladší.
I přes klasickou a na první pohled širokým masám přístupnou dějovou kostru je ale pravděpodobné, že Hanna nezvládne oslovit každého. Wright se totiž svou stylizací, zvolenou hudbou či celkovým feelingem značně vymezuje vůči mainstreamu. Jeho novinka tak místy zabíhá až do artovějších poloh, a to nejen díky (u Wrighta už docela typickému) intimnímu snímání, ale především díky některým zvoleným vypravěčským postupům (opájení se obrazem). Pokud tedy člověk neví, co od filmu čekat, může na něj Hanna působit jako podivný hybrid akčního thrilleru a artu. Až se chce říct, že se Wright snaží nijak objevný scénář alespoň zčásti nahradit prvky, které byste v tomto žánru nečekali (v jejich kontrastu ale o to víc vynikne až jistá obyčejnost napsané látky).
Trošku jiný, ale pořád Wright
U akčních scén tak hrají až psychadeličtí Chemical Borthers, Cate Blanchett má divný účes, divného přisluhovače a zabijáka... a ty necelé dvě hodiny jsou vůbec místy dost divné. Klidně bych si dokázal představit, že Wright natočí Hannu jako ryzí akčňák s tepající hudbou ve stylu Bournea a diváci by pouze uznale pokyvovali hlavou. Je však obdivuhodné, že všechny ty podivnosti filmu nijak neubírají, ba co víc, fungují v Hanně výborně. Wright jednoduše ukazuje, že je mistr svého řemesla a nebojí se v něm pořádně experimentovat. Když má přitlačit na pilu a přinést kvalitní akční 
scénu nebo snad diváka zatlačit při vypjatých momentech do sedačky, nedělá mu to žádný problém. Wrightův um tak na mnoha místech táhne film směrem nahoru, když jeho výborná režie dokáže předčit některé předvídatelné zvraty ve scénáři nebo slabší dějové linky (Hannina „adoptivní“ rodina).
I přes některé nevšední postupy je z Hanny cítit Wrightova ruka na sto honů. Kromě zmíněné intimity se dočkáme opět dlouhých kamerových jízd (vrcholem je tříminutovka, ja jejímž konci Wright ještě napálí akční scénu), působivých audiovizuálních fines a také (už trochu tradičně) kvalitního vedení herců. Patrné je to především u hlavní hrdinky, Saoirse Ronan totiž po Pokání předvádí opět výkon hodný potlesku. Díky své až obdivuhodné herecké přesnosti tak strká do kapsy ostatní zvučná jména ve vedlejších rolích. A platí to především pro Cate Blanchett. Zatímco Eric Bana v roli otce předvádí svůj vysoký standard, Cate hraje v podstatě tu stejnou zápornou figurku jako v posledním Indiana Jonesovi. Obzvlášť ve scénách, kde se obě ústřední ženské postavy setkávají tváří v tvář, je docela vtipné sledovat, jak mladičká tvář pouhým mrknutím oka válcuje dnes už hereckou matadorku.
Verdikt
Hanna rozhodně není snímkem pro každého. Zatímco většina režisérů by její nijak výjimečný scénář pojala jako akčňák ve stylu Bournea, který míří střemhlav k cíli, Joe Wright na to jde trošku jinak. A rozhodně ne špatně. Ve své novince užívá místy až artových postupů, které by seděly spíše k intimnímu dramatu, v akčních scénách mu vyhrávají Chemical Brothers a celé to (kupodivu) dobře funguje. V kombinaci s těmito nevšedními prvky sice o to víc vynikne jistá tuctovost scénáře, Wrightova režie však snímek táhne hodně nahoru. Kdo ovšem čeká klasický mainstreamový akční thriller, bude nejspíš zklamán.
