Nizozemské filmy se do českých film dostávají jen velmi sporadicky, proto se srovnání s recenzovanou novinkou hledá docela těžko. Scenárista a režisér Alex van Warmerdam už za sebou sice má téměř desítku celovečerních filmů, ale většinu z nich u nás viděla jen hrstka diváků. Jedinou větší výjimku pak tvoří rozporuplně přijatý a žánrově složitě zařaditelný snímek Borgman z roku 2013. Teď se tvůrce vrací s filmem Schneider vs. Bax a s žánrovou určitelností (a koneckonců i s diváckými názory) na tom nebude jinak.
Příběh začíná ve chvíli, kdy nájemný vrah Schneider (Tom Dewispelaere), vystupující navenek jako spořádaný otec rodiny a pracovník v autodílně, dostane od zaměstnavatele zakázku nové oběti. Jeho cílem má být spisovatel Bax (v hereckém podání samotného režiséra van Warmerdama), nerudný samotář, který žije na odlehlém místě, v malém domě, obklopen širými dálavami rákosí a vody. Zvrat přichází ve chvíli, kdy Bax dostane od stejného, a v tu chvíli najednou i nečitelného, zaměstnavatele příkaz zabít právě Schneidera. Začíná tak hra dvou rovnocenných soupeřů, kdy má chvíli navrch jeden, chvíli druhý a do dění promluví i množství vedlejších postav v čele s Baxovou dcerou Franciscou (Maria Kraakman).
Zásadní problém, který se snímkem mám, je jeho roztříštěnost. Za celou půldruhou hodinu jsem nedokázal rozklíčovat, jestli byl film zamýšlen jako komedie, jak k tomu navádí absurdní dialogy na obou stranách barikády, nebo thriller, ke kterému směřuje souboj obou hlavních postav. Právě proto ale nedokážu ke Schneider vs. Bax proniknout blíž, protože ve chvíli, kdy začínám být napjatý, přijde nepochopitelná černohumorná vsuvka, zatímco ve chvíli, kdy by se mohl divák začít cítit v odlehčené (až „vztahové“) části pohodlně, dostanou přednost Francisčiny celoživotní psychické problémy. Taková forma není vždy na škodu a kupříkladu leckteré severské filmy z ní dokážou vytěžit hodně, tohle ale není ten případ.
Co nepotěší, je (pravděpodobně záměrná) nesympatičnost obou hlavních antihrdinů. Schneider je nevýrazný a hádavý chlapík, naopak samorost Bax má dostatek charizmatu, ale z každého jeho rozhodnutí čiší protivná sobeckost. A protože když se dva perou, směje se vždy ten třetí, stává se vítězem právě Francisca, které nelze nevěřit fakt, že vyrůstat v téhle rodině muselo být vážně k zbláznění. Nijak zvlášť pak nepomáhá ani stereotypní prostředí. Bydlení v okolí nekonečného rákosí sice zaujme, ale když se v něm kradmé plížení odehrává potřetí, je jeho atraktivita už dávno pryč.
Pro někoho bude ona tichá jinakost, která se z filmu řine, příjemnou změnou k obvyklé kinonabídce, pro mě ale byla zbytečně samoúčelná. Film sice nabízí ve svém závěru jednu chvíli, kdy právě ona snaha nabídnout cokoli nepředvídatelného zápletku do jisté míry zachrání, ale v tu chvíli už je na něco takového pozdě.
Vzhledem k příjemně nevšednímu prostředí a atraktivnímu námětu překvapivě nudná a neuchopitelná podívaná. Díky výkonu Marie Kraakman stojí za vidění, ale z hlavy se odporoučí ještě před koncem závěrečných titulků. A pokud se vás kamarád zeptá, zda šlo o komedii nebo thriller, nebudete tušit, co mu odpovědět.
