Některé filmy potká to štěstí, že si to do kin namíří s pověstí silného zážitku nebo dech beroucí podívané. Jiné ale takovou kliku nemají, skoro nikdo o nich neví, věhlas si musí vydřít z několika málo sálů a zaslouženě dobré jméno si udělají až nějaký čas po premiéře, kdy už je takřka nemožné je v nejbližším multikině dohnat. Příběh mého syna je bohužel ten druhý případ.
Zápletka se točí kolem Gemmy (Penélope Cruz), zralé ženy, která spokojeně žije s manželem a synem Pietrem. Ve chvíli, kdy se jí ozve starý přítel Gojko (Adrian Haskovic), přihlásí se o slovo i časem zaváté vzpomínky. Gemma se tak i se synem vypraví Gojka navštívit. Cestuje kvůli tomu až do Sarajeva, místa, které má spjaté se svou životní láskou, fotografem Diegem (Emile Hirsch). Právě tady by vyprávění mohlo sklouznout do sladkobolných myšlenek na zaniklé vztahy a utopit se v romantických flashbacích, ale je to přesně naopak. Odkrývání historie toho totiž nabízí nesčetněkrát více, protože Gemmina minulost je plná bolesti, zklamání a vzpomínek na Sarajevo v době války.
Příběh mého syna původně vznikl jako kniha, jejíž autorkou je Margareta Mazzantini. Právě ona se také podílela na scénáři, za kterým stojí pozdější režisér filmu a zároveň její manžel, Sergio Castellitto, který si ve filmu také zahrál. Aby byla rodinná sešlost kompletní, ztvárnil roli Pietra jejich vlastní syn Pietro Castellitto. Těžko říct, jestli je to právě tím, že za adaptací stojí jistý druh rodinného semknutí, ale právě po stránce emocí a hloubky jí vychází takřka všechno. V první řadě za to může fakt, že dvojice Cruz-Hirsch má mezi sebou i přes jedenáctiletý věkový rozdíl takřka hořlavou chemii a každý jejich pohled do očí či zvrat v pozdějších částech filmu dokážou přikovat do sedačky na hodně dlouhou dobu. Druhým klíčovým faktorem je podání válečného tématu. Ve chvíli, kdy v Bosně začne přituhovat, je totiž vyprávěcí tón teskný a tísnivý. Přestože pak v jistých scénách mohou v divákově mysli vyvstat námitky proti poněkud příhodnému sledu událostí a věrohodnosti toho, jak se nakonec v samém závěru všechny vedlejší linky spojí v jednu, nevadí to. Tváří v tvář tomu, v jaké době se tyto události odehrávají, se totiž nějaké výtky vyslovují nahlas jen velmi ztěžka.
Castellittův snímek na mě vůbec působí velmi autentickým dojmem. Téměř jako kdyby režisér opravdu v Bosně byl, všechno s hlavními postavami prožil a až poté nám dal současnou katarzi jako pointu. A když něco stvořil s příjemně staromilským režisérským přístupem, božskou Penélope a znovuzrozeným Hirschem podávajícím životní výkon, nemohl prohrát. Tuhle sondu do života, smrti, války nebo mateřství z hlavy jen tak nedostanu.
Verdikt
Silné pocitové drama, které našimi kiny jen trestuhodně prohučelo. Penélope Cruz v něm dokazuje, že stále umí překonávat sama sebe a Emile Hirsch ještě nikdy nebyl takhle strhující. Sergio Castellitto má zkrátka na svědomí film, který si zaslouží několikanásobně vyšší pozornost, než jakou ve skutečnosti dostal.
