Polednice už svým názvem odkazuje k básni Karla Jaromíra Erbena, nicméně bez ostychu se postavím do čela těch, kteří se barbarsky přiznají, že Karla drželi naposledy v ruce už hodně dávno a nejspíš to tenkrát byly jeho pohádky. Když tedy opomineme mlhavou vzpomínku na povinnou četbu, je pro mne Polednice především nejnovějším počinem tvůrčí dvojice Matěj Chlupáček, Michal Samir. „Jejich“ (pokaždé si klíčové úkoly při přípravě filmu dělí jinak) Bez doteku ve mmě zanechalo především spoustu otazníků, na jeden záběr točené Hany už se mi docela dost líbily, především správně naturalistikým vykreslením dnešní znuděné omladiny. Na třetí celovečerní film ze stáje Barletta Production jsem byl tedy docela zvědav.

Chlupáček (produkce) a Samir (scénář) se dali dohromady se začínajícím režisérem Jiřím Sádkem a připravili film na pomezí sociálního dramatu a hororu. Už za chuť jít proti moři laskavých komedií náleží Polednici menší palec nahoru, ale naštěstí přináší i další kvality. Samotná úvodní zápletka by vydala na slušné indie drama. Eliška přišla o manžela a zůstala sama na výchovu asi desetileté holčičky. Detaily neznáme, film nás nezatěžuje kilometrovou expozicí a raději nás nechá, abychom si všechny okolnosti postupně sami odhalili nebo je alespoň mohli odtušit. Začít znovu chce Eliška v manželově rodné vsi, kde se jí díky mužovu dobrému jménu podaří dostat k chátrajícímu domku na samotě v polích. Místní jsou navíc ochotní pomoci, a tak situace z vnějšku nevypadá vůbec zle.

Jenže Eliška se psychicky pořád ještě tak docela nesrovnala sama se sebou a ani neví, jak o smrti tatínka mluvit s malou Anetkou. Místní jsou možná ochotní, ale na míle vzdálení tomu, jaká je ona sama. Osamělá matka brzy také pozná, jak nepříjemný může být mužský zájem, a tak se její izolace stále prohlubuje. Té nedodávají ani bzučící pole, na kterých je cosi znepokojivého, a dusivé letní horko, jež všechno halí do tetelivého, skoro až halucinogenního oparu. Potom už stačí jen jedna bláznivá stará sousedka, co vypadá jako smrt a Eliška začíná pomalu věřit tomu, že se v lánech obilí skrývá jakési neuchopitelné zlo, které představuje reálné nebezpečí pro její dceru.

Sympatické je, že my můžeme věřit společně s ní, ale nemusíme. Zdrcená matka je natolik pošramocená, že by všechno mohlo být v její hlavě, ale stejně tak narážíme na spoustu věcí, které se jen špatně vysvětlují a brouka pochybnosti by nasadily každému. Jako příklad uvedu alespoň takovou „prkotinu“, jakou jsou démonické dětské čáranice, které jako by do bloku vydřel kus uhlu odněkud z pekla.

Aňa Geislerová v hlavní roli hraje výborně. Mísí se v ní křehkost a zranitelnost někoho, komu se zbořil svět, spolu se sílou matky, která i v té nejnemožnější situaci hodlá zapomenout na všechno kolem a soustředit se na dobro svého potomka. Znepokojit mě dokázal už její výkon, který je navíc podtržený klasickými hororovými ingrediencemi, jako jsou lekačky a noční můry. Ty fungují na jedničku a povedl se i design temného přízraku z nočních můr. Filmaři nicméně zkoušejí pracovat i s méně konvenčními prvky.

Zajímavé je už to, že se snímek často pokouší strašit za bílého dne. A díky tetelivému horku a barevné paletě to docela funguje. Sytě žluté lány mohou skrývat cokoliv a táhnou se donekonečna k blankytné obloze. Cokoliv tmavého pak automaticky působí v té světlé záplavě znepokojivě. A pak jsou tu již zmiňované vedlejší postavy. Ty pomáhají spoluutvářet klaustrofobické bludiště, ze kterého není úniku. Za přátelskou fasádou se skrývá chtíč, energii vysávající hloupost anebo třeba jen obyčejná laskavost, která na hrdinku působí jako další tlak, na který nedokáže adekvátně reagovat. Když do už tak napjaté situace přidáte ještě absurdní smysl pro humor, který se s vesnickými strýci a tetkami pojí, vzniká třaskavá kombinace, kdy úsměvné momenty pomáhají rozmělnit napětí před další strašidelnou scénou, ale zároveň mrazivě připomínají, že hrdinka prostě nemá kam utéct.

Je potom škoda, že takhle dobře rozehraný příběh dojde k poněkud rozpačitému závěru, ve kterém film skončí, jako když utne. Náhle, bez opravdového vyždímání závěrečného dramatu. Dalším zásadním problémem je pak Karolína Lipowská, představitelka Anetky. Ta má ve filmu vlastně druhou hlavní roli, a i když není špatná, nikdy mě zcela nepřesvědčila. Zatímco Geislerová jednoduše JE rozervaná Eliška, u její mladší partnerky jsem se nikdy nezbavil pocitu, že koukám na začínající herečku, která se urputně snaží, aby hrála co nejpečlivěji. Osobně mi také vadila místy rozklepaná kamera. Jiří Sádek a jeho kameraman Alexander Šurkala sice pro ni mají pochopitelné důvody a snaží se s ní navodit určité konkrétní pocity, ale z podobného klepání se mi dělá zle od žaludku, takže mám rád, když filmaři najdou k vykreslení bezprostředního chaosu nějaké jiné, originálnější řešení. Ale to je samozřejmě hodně individuální výtka, jestli máte silný žaludek, není to pro vás směrodatné.

Verdikt

Polednice je velice solidní horor pevně zakořeněný do sociálního dramatu, který táhnou spolehlivá Aňa Geislerová a originální atmosféra k smrti rozpáleného léta. Na příznivce klasických hororů bude možná ve filmu strašení málo, ale pro strašpytla, jako jsem já, ho tam bylo tak akorát. Natočit dobře zvládnutou žánrovku by nemělo být nic pozoruhodného, v českém rybníčku to ale za pozornost bohužel stojí a hodně. Zvlášť když zkušeným matadorům ten jejich rybník vypálil debutant, který snad bude dál příjemně překvapovat.