Snímek se zřejmě snaží akcentovat bratrství mezi vojáky a těžký úděl, který s sebou přinášejí různá bojová zranění. Nic z toho ale není pořádně rozvedené a strasti a slasti života v armádě se smrskávají na pár okrajových poznámek. Vojenští invalidé jsou tu pak čistě proto, aby bylo komu nadělit „superschopnosti“. Takže zatímco zesnulý Ray se dokáže regenerovat, jeho parťáci (v závislosti na zranění a přidělené „protéze“) umějí dýchat pod vodou, zatraceně rychle běhat anebo sledovat svět vyspělýma robotickýma očima.
Žádné z postav není proč věnovat pozornost, většina je jen snůškou klišé. Guye Pearce už jsme v roli vůdčí vědecké osobnosti viděli. Eiza González byla zřejmě obsazená jen proto, aby nad ní kamera mohla slintat. Lamorne Morris v roli „komického ajťáka“ se asi jako jediný obsazený herec při natáčení bavil (alespoň to tak působí), nicméně jeho ubrebentěná postava vůbec nesedí do zbytku filmu a z neznámého důvodu má britský přízvuk. Morris není Brit a původ vedlejší postavy je úplně bezvýznamný...což celkem dobře ilustruje, jak se film soustředí na povrchní věci, místo toho, aby řešil, jestli je vlastně pod kapotou cokoliv, co by tuhle káru udrželo delší dobu v chodu.
Mezi elementy, které jsou na první pohled vidět, samozřejmě patří akce a u podobných filmů někdy platí, že pokud je povedená, leccos dalšího se dá odpustit. Tady není nikterak špatná, ale vzpomínat se na ni rozhodně nebude. V jednom ze stěžejních momentů filmu dojde v tunelu k havárii náklaďáku s moukou. Svítí jen nouzová červená světla, ve vzduchu jsou oblaka jemného moučného prachu. Pasáž tak dostává slušnou atmosféru, kterou se tvůrci nadále snaží přiživit nejrůznějšími zpomalovačkami. Ale jinak je to prostě videoklip, během kterého o nic nejde a běží zbytečně dlouho. Vývoj postav skrze akci, pocit nebezpeční či napětí - to všechno absentuje.
Skutečně nápaditá je pasáž, ve které se spolu s Rayem vydají do pole jeho parťáci s robotickýma očima a protetickýma nohama. Na protézách se dá různě sprintovat a přeskakovat a je to celkem dynamické. A robotické oči lze napojit na doprovodné drony, takže tenhle voják zvládne dirigovat akci, nahlížet za roh a podobně. Zajímavé nápady ale znovu nejsou nijak výrazně rozvinuté. Úplné finále na vnějším plášti mrakodrapu je pak už vlastně jen digitální bordel, u kterého ani není pořádně jasné, proč je ten druhý kvůli zmlácení hrdiny ochotný riskovat vlastní život. Ray je bývalý voják, který se regeneruje a je naštvaný. Jeho útoky vůči protivníkům jsou tedy celkem brutální, často osobní. Takové akci by daleko víc slušelo, kdyby vsadila na větší živočišnost a vykašlala se na videoherní nádech. Spousta situací je opravdu docela dost agresivní, zároveň je však film mládeži přístupný a tvrdé údery do soupeřů nemají skoro žádné viditelné následky. Což ve výsledku působí tak akorát rozpolceně.
Verdikt
Filmy jako Bloodshot byly přijatelné možná tak před dvaceti lety. Všechno je průměrné a unavené, ale spoléhá se na to, že kvůli pár efektům se diváci posadí na zadek. Na efekty jsme ale samozřejmě dávno zvyklí. Nefunguje to jako řízná akce, jako komiksová zábava, jako inteligentní sci-fi thriller, ale ani jako pokus o podvracení žánru. Zvlášť to poslední by mohlo být zajímavé, kdyby tvůrci daleko víc pracovali se zásadním vypravěčským zlomem, ke kterému někdy v polovině snímku dojde. Místo toho jsme dostali ode všeho trochu a dohromady nic. Kdyby to byla rychlokvaška, kterou bez varování zasadí do nabídky Netflix, tak člověk pokrčí rameny a jde dál. Ale tohle byl nákladně propagovaný film pro kina, který se chystal mnoho a mnoho let a měl rozjet celé provázané univerzum. A v tomhle světle nejde Bloodshota označit jinak než jako průšvih.
