Prvním masově rozšířeným nosičem filmů pro domácí přehrávání byly kazety VHS. To většině filmových fanoušků asi není třeba vysvětlovat. Na západě si na nich diváci pouštěli filmy, které se jim v kinech líbily nebo je prošvihli. V Československu však videokazeta plnila daleko důležitější úlohu. Často byla prvním (nebo jediným) způsobem, jak konkrétní snímek vidět. Komunistický režim pečlivě filtroval, jaké filmy do země pustí a jaké ne. Byla to především žánrová hollywoodská tvorba (akční filmy, horory…), která byla v komunistickém Československu uváděna jen minimálně. Logicky tedy po ní byl velký hlad. Po pádu železné opony na trh vstoupily společnosti, které začaly zahraniční filmy legálně licencovat, profesionálně dabovat (sledovat filmy s titulky na malé blikající obrazovce nebylo příliš komfortní) a masově šířit. Běžní diváci tak začali zahraniční hity dohánět alespoň zpětně.
Nadšenci s nimi však už nějakou dobu obeznámení byli. Kde je poptávka, tam je i nabídka, a tak se k nám kazety dostávaly ze zahraničí už za socíku. Většinou šlo o dovoz z Německy mluvících zemí, Polska nebo Itálie a filmy přicházely ve zmíněných jazycích nebo v anglickém originále. U dovezení jednotlivých kusů to ale nekončilo. Kazety se nadále kopírovaly a šířily buď mezi známými nebo se (zvlášť ke konci 80. let) pokoutně prodávaly na různých burzách apod. Kvalita obrazu byla u takových kopií-kopií-kopií mizerná, ale alternativa neexistovala, takže kdo měl zájem, bral.
Jenže i když jste měli prostředky na drahý video přehrávač a věděli, kde si jej obstarat (nešlo o úplně běžně dostupné zboží), stále tu ještě byla jazyková bariéra. Pokoutně pořízené kopie jen těžko šlo opatřit oficiálním dabingem a v dané době nebylo technicky realistické filmy podomácku titulkovat, jako se to začalo dít u pirátských kopií filmů s rozmachem internetu po přelomu milénia. A právě tady vstupoval do hry tzv. jednohlasý dabing.
