Ambiciózní Nabarvené ptáče si odbylo premiéru na prestižním mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a jednoznačně pozitivní zprávou je, že nezůstalo bez povšimnutí. Zároveň však můžeme počítat s tím, že pokud film nezačne sbírat velké množství cen, tak pravděpodobně mimo filmové nadšence zůstane okrajovou záležitostí, která má všechny předpoklady k tomu, aby nebyla divácky vstřícná.
Kontroverzní je už románová předloha Jerzyho Kosinskiho, která se dlouho před čtenáři lživě prezentovala jako autobiografická. Navíc jde do značné míry o plagiát. Samotná látka také není zrovna plážové čtení pro jemné duše. Příběh pojednává o židovském chlapci, který za druhé světové války putuje po venkově, ukrývá se před nacisty a přitom zažívá a pozoruje jednu drastickou událost za druhou.
Režisér Václav Marhoul podle svých vyjádření pro média Nabarvené ptáče vnímá jako univerzální nadčasový příběh o souboji mezi temnotou a světlem. Film je sice zasazený do období závěru druhé světové války, ale odehrávat by se vlastně mohl ve středověku nebo třeba za padesát let. Pocit nekonkrétního bezčasí podtrhuje zasazení filmu do prostředí anonymního východoevropského venkova a také vytvoření umělého slovanského jazyka, kterým značná část postav mluví...tedy mluví. Podle všeho je ve filmu asi osm minut dialogů, po zbytek času nikdo nepromlouvá. A často ani nehraje hudba, protože ta podle Marhoula vyvolává umělé emoce, kterým se chtěl vyhnout. Obecně pro něj byla důležitá pravdivost celého vyprávění, a tak se vyhnul i barvám, které taktéž vnímá jako zkreslující.
Na ploše skoro tří hodin tak přináší černobílý, málomluvný film bez hudby, který očima dětského pozorovatele vykresluje nekončící sérii krutých epizod z románové předlohy. K tomu Marhoul uvádí, že když jako filmař chcete zdůraznit důležitost lásky, dobra a lidskosti, tak je buď můžete plnými hrstmi rozhazovat v každém záběru, anebo je z celého filmu nemilosrdně odstranit, aby divák tíživě pocítil, jak strašně mu chybí.
