Po více než roční pauze se přihlásil DC Comics s dalším celovečerním filmem. Všechny uspěchané projekty byly zrušené nebo odsunuté a ve výrobě zůstal jen Aquaman, který měl od studia dostatečnou důvěru a hlavně dostatečnou volnost při práci. Režisér James Wan v rozhovorech se smíchem uvádí, že když odjedete točit do Austrálie, tak se manažerům za vámi nechce jezdit tak často. Wan přitom měl nelehký úkol. Kromě toho, že reputaci potřebovaly napravit DC Films, potřeboval to i Aquaman.

Toho širší veřejnost dlouhá desetiletí vnímá jako vodního kašpárka, co v přiléhavé kombinéze drandí na mořském koníkovi. Jistě, v komiksech se za poslední roky mnohé změnilo, nicméně běžní diváci se o tom vlastně dozvěděli až ve filmové Justice League, kde Zack Snyder obsadil do role Jasona Momou a z vodního víláka udělal potetovaného surfaře z horoucích pekel. V Justice League nicméně Aquaman hrál jen druhé housle vedle Batmana a spol. a ve vodě se ukázal jen minimálně. Vodní scéna navíc patřila k tomu nejhoršímu, takže syn moře stále měl divákům co dokazovat.

Pokud jde o navazování na dosavadní DC filmy, tak s tím si snímek Aquaman naštěstí hlavu příliš neláme. Připustí, že se události Justice League odehrály, ale víc se minulostí nezabývá a soustředí se sám na sebe. Už od prvních minut Aquaman jasně deklaruje, že je romancí, pohádkou a pověstí. Slyšíme hlas vypravěče a prolog ukazuje, jak se seznámili Arthurovi (to je Aquamanovo občanské jméno) rodiče – obyčejný strážce majáku (Temuera Morrison) a podmořská princezna (Nicole Kidman), která uprchla před politickým sňatkem. Už tady se rychle ukazuje, jak film bude vyprávěný a co pro něj bude důležité.

Romantizovaná idylka přes krátké trvání předvádí, že se Wan nebojí určité míry teatrálnosti a balancování na hraně patosu. Vyprávění má srdce na dlani a nehodlá upřímné a přímočaré emoce nijak podřizovat soudobému trendu, který přeje spíš mnohoznačnosti a ironizaci. To co nastolí úvod platí i pro hlavní příběh, který se rozehrává vzápětí. Jsme ve světě králů, rádců, pirátů, prastarých bytostí a věšteb a motivace všech postav je jak vystřižená z nějakého shakespearovského dramatu. Zapovězená láska, pomsta, touha po vládě či procitnutí nejistého hrdiny – je tu prostě všechno.

Hned od začátku také poznáváme podvodní svět Atlantidy, jeho pravidla a historii. V tomhle směru by filmu určitě slušelo, kdyby se dokázal trochu držet zpátky. Tvůrci viditelně chtějí, abychom měli k dispozici všechny informace a poznali bohatou mytologii v její plné šíři. A tak se každou chvíli vyprávění zastaví a někdo z podmořských obyvatel začne Arthurovi vysvětlovat, jak se věci mají. V naprosté většině případů to působí násilně a za sebe bych v tomhle ohledu upřednostnil méně zajímavých detailů a větší přirozenost. Však divák není idiot a to podstatné by jistě pochopil z kontextu, kdyby dostal příležitost.