O aktuálním stavu návštěvnosti kin jsme psali (nebo vydávali videa) letos už při několika různých příležitostech, z různých úhlů pohledu. Zvlášť letní návštěvnost zaostává za dlouhodobým průměrem, přičemž se nevedlo ani zajetým sériím. Vlivů je evidentně celá řada, manažeři studií nicméně potřebují najít obětního beránka, aby mohli ukázat prstíkem a byli z obliga. A v poslední době je opět módní vinit z vlastního neúspěchu recenzenty.
V minulosti filmová studia začala prskat, když do recenzí vedle slovního hodnocení začala přidávat také ta bodová (hvězdičková). Další velká vlna nadávání na kritiku pak přišla ve chvíli, když Roger Ebert a Gene Siskel zahájili televizní pořad, ve kterém dávali filmům palec nahoru a dolů. Současný obětní beránek? Rotten Tomatoes.
„Shnilá rajčata“ jsou agregátorem recenzí, který spolupracuje se zhruba třemi tisíci kritiky po celém světě (největší hity obvykle na stránkách mají několik stovek hodnocení). Stránka pak zaznamenává jednak průměrné skóre, ale tak poměr pozitivních a negativních hodnocení (pozitivní je od 6/10 nahoru). Můžete si samozřejmě rozkliknout jednotlivé recenze, ale ono velké shnilé (nebo šťavnaté) rajče a naleštěné číslo, to je to první, co vidíte. A z Hollywoodu zaznívají hlasy, že právě tenhle zjednodušující nástroj je zdrojem všeho zla.
Rotten Tomatoes existují od roku 1998, tak proč je kolem nich takový humbuk až teď? Protože v minulosti bylo skóre daleko méně vidět. Dlouhodobě vzrostla serveru návštěvnost z necelých dvou na asi 14 milionů uživatelů. Když napíšete do Googlu jméno filmu, tak často jedním z prvních výsledků je odkaz na Rotten Tomatoes s hodnocením dobře viditelným už ve vyhledávači. Čísly se začala daleko víc ohánět i média a co je asi nejdůležitější, zhruba rok vypisuje hodnocení z RT na svých stránkách také Fandango, veliký prodejce vstupenek, který používá měsíčně zhruba 60 milionů uživatelů. Skóre filmu je vypsané hned vedle tlačítka na nákup vstupenky!
Že studia vlivu recenzí věří, lze vyčíst i z jejich chování. Když je hodnocení dobré, málokdy to opomenou uvést v další reklamní kampani. Když studio ví, že má v rukou naprostou srágoru, tak raději vůbec nedělá projekce pro novináře, nebo alespoň zakáže zveřejnění recenzí do určitého data, ve snaze uchránit film před kritikou alespoň v prvních několika dnech. A populární strategií je také to, že studia velice pečlivě zvažují, v jakém pořadí novinářům film pustí. Podle předchozích recenzí si vyhodnotí, kteří recenzenti by na film mohli reagovat nejlépe, těm pak snímek pustí s předstihem a doufají, že se podaří vytvořit stádní mentalitu, kdy alespoň část následujících kritiků nebude chtít příliš vystupovat z řady a bude se držet dosud nastaveného trendu.
New York Times vydali v tématu velký článek, ke kterému se vyjádřila i řada hollywoodských producentů, samozřejmě nesmírně kriticky, až rozčileně. Zazněla i slova, že Rotten Tomatoes je potřeba zničit. Yves Bergquist, datový analytik z USC (Universita jižní Kalifornie) se rozhodl podívat na celou situaci s chladnou hlavou a vyhodnotit především to, co mu reálně říkají čísla. Jestli máte rádi statistiku, doporučuji pročíst celý jeho článek, ale v zásadě se ukázalo, že je neprokazatelné, že by kritici dokázali film potopi. (Mimochodem, řeč je primárně o drahých filmech, to jsou pro studia nejcitlivější investice a u těch menších projektů se tak nějak počítá s tím, že zájem nikdy nebude tak velký).
Zajímavé je už jen to, že letos byli kritici k blockbusterům oproti dlouhodobému průměru přívětivější. A co je ještě důležitější, Rotten Tomatoes po premiéře zaznamenává také hodnocení obyčejných diváků. A ta se od hodnocení kritiků ve většině případů až tak dramaticky neliší. Většinou dokonce platí, že čím byl film dražší, tím větší bývá mezi diváky a kritiky shoda. To podle Bergquista ukazuje, že zákazníci filmového průmyslu jsou zkrátka a dobře nesmírně zběhlí. Zatímco aut za život koupíte maximálně několik, filmů jste viděli stovky a tisíce a divák tak má často dopředu celkem slušný čuch na to, co by se mu mohlo líbit.
