Vzpomínáte na Kokosy na sněhu? Komedii o týmu jamajských bobistů, kteří se navzdory všem předpokladům zúčastnili olympiády? Film to byl možná naivní a tak trochu patetický, ale přitom dostatečně srdečný a zábavný. Orel Eddie (Eddie the Eagle), to jsou takové Kokosy pro 21. století. A nejen kvůli tomu, že se skutečný předobraz filmového hrdiny zúčastnil té samé Olympiády, jako jamajští bobisté.
Skutečnými událostmi inspirovaný snímek pojednává o Eddiem Edwardsovi, který od útlého věku chce být olympionikem. Problém je v tom, že v žádném sportu nevyniká. Šance se naskytne ve chvíli, kdy Eddie zjišťuje, že Británie už dlouhá léta nemá reprezentanty ve skocích na lyžích. Prakticky tedy stačí jen ustát dopad na jednom mezinárodním závodu a cesta pod pět kruhů je otevřená.
Eddieho cestu sledujeme už od útlého věku a vůbec nevadí, že je děj poměrně předvídatelný nebo možná dokonce i znáte skutečné události. Co snímek činí zajímavým, je osoba samotného Eddieho a styl vyprávění. Hlavní role se zhostil Taron Egeron, který se chameleónsky ukázal v úplně jiném světle než v loňském Kingsmanovi, v němž se představil širší veřejnosti. Jeho Eddie je možná trochu jednodušší, nebo minimálně zakřiknutý a rozhodně je to podivín. Navíc shrbený, občas s nevzhledným knírkem, schovaný za obřími brýlemi. Za neupraveným zevnějškem se však ukrývá srdnatý chlapík s obrovským odhodláním, které je stoprocentně nakažlivé.
K jeho neutuchajícímu optimismu je výtečnou protiváhou kromě krušné reality také rozkošně cynická postava trenéra Bronsona Pearyho, kterého si zahrál Hugh Jackman. Ten po Wolverinovi možná není zrovna originální volbou pro roli životem zpracovaného bručouna s vyřídilkou, ale na druhou stranu mu ta poloha zkrátka a dobře sedí. Navíc nějaké nuance bychom přeci jen našli. Peary občas víc namluví než předvede a stále jej tíží, jak v mládí prokaučoval svoji vlastní skokanskou šanci. Spojení s Eddiem je tedy jeho šancí na vykoupení a společně se dva nesourodí parťáci přirozeně ovlivňují.
Film o diváckou přízeň usiluje přesně vyměřenou dávkou sportovního patosu, jenž v ideálních chvílích neváhá shodit rýpavou poznámkou nebo groteskním karambolem, aby se celá ta hra na vznešenost zase hezky rychle vrátila na zem. Zvlášť v těchto okamžicích můžeme spekulovat o tom, jak moc filmařům pomáhal producent Matthew Vaugh, který si v kombinování srdečnosti se suchým, až cynickým humorem také libuje. Jen si vzpomeňte, jak začíná jeho Kick-Ass.
Podobné momenty zažíváme i tady, když se Eddie odváží navzdory nulové zkušenosti vystoupat na skokanský můstek. Obecně jsou skokanské sekvence natočené správně sugestivně, takže je cítit, že jsme opravdu vysoko, vítr fičí a dolů by z můstku mohl sjet jen naprostý sebevrah. Efektní scény se dobře střídají s konverzačními výměnami, přičemž kromě dobře vybalancované ústřední dvojky má film k ruce i řadu vydařených vedlejších figurek. Potěší Eddieho starostliví rodiče, namistrovaní skokani ze severu i Eddieho poněkud vilná paní bytná ve Švýcarsku. Příběh se hezky drží starých dobrých sportovních zákrut, takže vedle prvních krůčků, neúspěchů i úspěchů dojde samozřejmě i na parádní tréninkovou montáž. A všechno to podtrhuje správně osmdesátkový soundtrack.
Verdikt
Eddie the Eagle se nesnaží znovu objevit kolo. Pořád je to klasická sportovní story o hrdinovi z lidu, který není hrdinou proto, že by vykonal v životě cokoliv skutečně podstatného, ale jednoduše proto, že překonal sám sebe a mohl se tak stát motivací pro ostatní. Režisér Dexter Fletcher si pod vedením producenta Matthew Vaughna vybral netradičního sportovce a léty opotřebený žánr zabalil do soudobého kabátku, který se nebojí nadsázky, jež dpvede velectěné pány sportovce tak akorát popostrčit z jejich piedestalu.
