Recenze: Interstellar

Strhující vesmírné dobrodružství, ve kterém vás Christopher Nolan zavede do vzdálené galaxie i pod kůži svých hrdinů.

Vláda Christophera Nolana nadále trvá. Ani ve svém devátém filmu nezklamal a opět přináší velkolepou podívanou, která na velkém plátně spolehlivě ospravedlňuje režisérovu posedlost technologií IMAX. Nejedná se o žádný reklamní trik (jako třeba u Michaela Baye), ale o opodstatněný perfekcionismus, který násobí zážitek. A stejně opodstatněné je i režisérovo tajnůstkářství. Pokud jste si vystačili s oficiální synopsí a několika prvními trailery, tak dobře víte, co od filmu čekat, aniž by vám kampaň prozradila každičkou dějovou zákrutu, jak u většiny soudobých velkofilmů bývá nepěkným zvykem. A vypravit se do neznáma spolu s hrdiny, jednoduše stojí za to.

Příběh se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy si lidstvo odmítá připustit, že jej v dohledné době čeká hladomor. Rezistentní plísně napadají jednu zemědělskou plodinu po druhé a reálně hrozí, že časem nebude co pěstovat. Maximum prostředků je věnováno na podporu a rozvoj zemědělství, ostatní obory lidského snažení jsou v útlumu. Naštěstí ne zcela. NASA pořád tajně pracuje, a protože se v dosahu Země objevila červí díra, naskýtá se možnost vyslat průzkumný let do vzdálené galaxie. Pozorování naznačují, že by na druhém konci vesmíru mohly existovat obyvatelné světy, jež by bylo možné kolonizovat.

Rozhoduje se tedy o budoucnosti celého lidstva, z větší části jsou náplní filmu mezihvězdný let, zkoumání vesmírných dálav i hranic lidského poznání. Vesmír, cizí planety i pokročilá technika jsou překrásně zpracovány a zkrátka sledujeme velkolepou, osudovou fresku. Ta je však v účinném kontrastu s malými příběhy lidských hrdinů, kteří do klíčové kapitoly dějin lidstva vnášejí osobní drama a individuální vklad. Zachování lidské rasy je sice věc ušlechtilá, avšak nebudeme si nic namlouvat, vesmírné dobrodružství hrstky statečných, kteří mají ono zachování potenciálně ve svých rukou, je výrazně dramatičtější, než sebevíc zdrcující demografické údaje.

Hlavním hrdinou (Matthew McConaughey) je osamělý rodič a jeden z posledních pilotů, který kvůli výpravě s nejistým výsledkem opouští své dvě děti. Možná už je nikdy neuvidí, možná je naprosto zbytečně nechá vyrůstat zcela opuštěné. Na cestě jej doprovází několik dalších kosmonautů, včetně Amelie (Anne Hathaway) dcery profesora, který celou průzkumnou misi řídí (Michael Caine). Posádka musí zápolit nejen s očekávanými komplikacemi svého úkolu, ale samozřejmě také s psychickým tlakem, který na ně výprava nakládá. Myšlenka na vše, co nechali na Zemi, je stále přítomná, navíc je každou chvíli třeba dělat složitá rozhodnutí, která zásadním způsobem ovlivňují jak celé lidstvo, tak bezprostřední i dlouhodobou budoucnost samotných hrdinů.

Na první pohled se může zdát, že film klade řadu překážek intenzivnímu diváckému prožitku. Interstellar se do značné míry snaží stavět na skutečných vědeckých předpokladech (nebo se tak alespoň přesvědčivě tváří), v některých ohledech se jedná o komorní drama mezi několika postavami a navíc trvá téměř tři hodiny. Jenže Christopher Nolan je pan vypravěč a celý film sviští před očima jak raketa červí dírou. Už úvod na Zemi, kdy se máme seznámit se situací a přilnout k postavám, je vyprávěný svižně, emocionální vazby jsou pevně zakotveny a postupně jsou nám dávkovány zajímavé informace o umírajícím světě budoucnosti a o misi, která na McConaugheyho čeká.

Občas se objeví nějaký rozmáchlejší záběr pálených lánů plesnivého obilí či prašné bouře a jak kameraman Hoyte Van Hoytema, tak skladatel Hans Zimmer pomáhají Nolanovi vykreslovat trudnou vizi světa bez naděje. Jakmile ale raketa vynese děj pryč ze Země, otevírá se před námi ještě grandióznější zážitek. Širý vesmír je prostě ohromující a opravdu vám doporučuji vidět film na největším možném plátně, k jakému se dostanete. Jestli jste jen trochu ochotní vážit cestu do pražského IMAXu, rozhodně to udělejte, protože momenty, kdy se film rozevře na celé obří plátno, jsou natolik dechberoucí, že by stály za vidění, i kdyby byl zbytek filmu nepovedený.

Navzdory vzpomínanému důrazu na realistické vyznění kosmické mise, není nouze o napětí. Místo laserových přestřelek dokáže Nolan vzrušení čerpat z momentů, kdy má loď správně dosednout na vzduchotěsný zámek nebo se vypořádat se složitým startem z vodní hladiny. Těmi nejhoršími protivníky jsou zkrátka technika a fyzika, ale samozřejmě také lidská podstata. Diskuse o tom, co je pro osud mise nejlepší, jsou pořádně přiostřené a sobectví a pud sebezáchovy dovedou nadělat nedozírné škody. Lidi zkrátka projevují svou lidskost (v tom nejlepším i nejhorším slova smyslu) i v hodině poslední, kdy hrozí, že za nedlouho už nebude s kým se o své poklesky i ctnosti dělit.

Pokud něco filmu můžu vyčítat, tak Nolanovu práci s emocemi. Když má ohromit, vyděsit, sklíčit, zdrtit nebo šokovat, je vše naprosto v pořádku a osudy jeho hrdinů mě v některých chvílích dovedly skutečně zasáhnout. Jakmile ale chce Interstellar dojímat, rozněžnit, dát naději a obecně pracovat s těmi jemnějšími, „uslzenějšími“ emocemi, nikdy se nedostane až na dřeň. Jakkoliv jsou postavy dobře napsané a zahrané, v křehkých momentech jsem se zkrátka většinou cítil jako celkem nezúčastněný pozorovatel. Nejvýraznější je to během vyvrcholení filmu, kdy se logicky s emocemi pracuje nejvíce. Tam to ale může být dané skutečností, že je finále vystavěné takovým způsobem, že se část diváků bude především potýkat s tím, jestli jsou předkládané rozuzlení vůbec ochotní přijmout. Část publika si bude libovat, jak konec všechno dramaticky sváže, druhá půlka zas bude mít pocit, že po všech těch obtížných rozhodnutích a viscerální námaze, kterou hrdinové prošli, je závěr možná až příliš vyumělkovaný. Sám jsem prozatím na rozpacích, ale rozhodně se nemůžu dočkat, až to celé zažiju ještě jednou. 

Verdikt

Christopher Nolan to opět dokázal a natočil objevitelskou science-fiction, jaká už tu dlouho nebyla. Je tu radost z objevování nových světů i hmatatelná naléhavost celé situace. Film plynule přechází mezi osobními dramaty těch, které se mise dotýká osobně a otázkou zachování člověka. Nenápadně se naťukávají základní kameny lidství a neuvěřitelné možnosti vědy, ale vše je nenásilné a nenucené, na prvním místě je vzrušující dobrodružství, které neustále eskaluje a zaplavuje vaše smysly překrásnými obrazy a zvuky. Při vykreslování něžných emocí by film mohl být vřelejší a v závěru se pro nejednoho diváka stane těžkým soustem, ale i tak před sebou máme jeden z nejsilnějších zážitků letošního roku, který by neměl vynechat žádný filmový fanoušek.

Naše hodnocení
9/10

Komentáře 40

A.P. | 2014-12-25 23:26:10
Odfláknuté béčkové psychologické drama, doplněné množstvím nesourodých vedlejších zápletek, nešikovně a hloupě zasazené do rámce scifi. Grrr.

Související články

Nejnovější videa z našeho youtube kanálu!

Šéfredaktor webu je Petr Slavík, e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Máte-li zájem o inzerci na našem webu napište nám na e-mail redakce@fandimefilmu.cz

© 2011-2016 FandimeFilmu.cz / All rights reserved

adblocktest